Maxová (ANO): Vezměte si jen, kolik času úřednice na obci stráví dohledáváním rodičů

Dobré odpoledne. Děkuji za slovo. Zaznělo tu hodně věcí, nicméně tu nezazněly, dá se říci, zásadní podněty pro Ministerstvo školství a tělovýchovy z terénu. Já tedy na základě projednávání v prvním čtení jsem si udělala okružní jízdu po jižních Čechách a sešla jsem se v každé oblasti kromě Prachaticka a Krumlovska s učiteli, učitelkami, řediteli, zřizovateli, vedoucími učiteli a bavila jsem se s nimi na vlastně tu garanci místa pro dvouleté děti. Kromě samozřejmě jednoznačného dne z důvodu toho, že systém není připraven a podmínky na to nejsou nastaveny, zaznívaly další věci, které si myslím, že je nezbytně nutné, abychom zde na plénu slyšeli a aby prostřednictvím pana předsedajícího pan ministr školství předal tyto informace svým pracovníkům, zdali by s těmito, dá se říci, problematickými věcmi nepomohli vlastně těm učitelům a učitelkám a ředitelům ve školkách.

Co hodně zaznívá, je především normativní počet dětí na jednu učitelku a také to, že krajské normativy jsou různé v každém kraji. Bohužel náš Jihočeský kraj má zrovna nejvyšší normativy a dá se říci, že samozřejmě chápu, že se to učitelům a učitelkám nelíbí a možná se kloním k tomu, že by normativy, co se týká na počet dětí ve třídě měly být jednotné v celé republice. To znamená, sjednotit krajské normativy pro počty žáků na jednu učitelku ve všech krajích. Dá se říci, že v podstatě nejsou stanoveny podmínky pro děti ve školkách, a to především z toho počtu, že pokud už v současné době, když jich je 45 000 ve školkách, tak ty podmínky nejsou upraveny a je to poměrně zatěžující.

Co hodně zaznívalo na těch debatách a diskusích, jsou chůvy. Chůvy jsou samozřejmě velkým přínosem pro pomoc učitelům a učitelkám v mateřských školách. Nicméně je tam velká složitost ve vyplňování. Je tam souběh prvního a druhého kola výpisu, vlastně podpory chův a zařazení do šablon a dá se říci, že je to i špatně nastaveno na počet dětí dvouletých v tom daném "ročníku". To znamená, že pokud se jim ten počet sníží, protože některé dítě dosáhne věku tří let, automaticky jim zaniká samozřejmě nárok na tu chůvu a tím pádem se jim ztěžují podmínky. Takže to by bylo nezbytně nutné v rámci vlastně Ministerstva školství a toho programu pro chůvy vyřešit, neboť opravdu se z 80 % věnují učitelé a učitelky administrativní práci a 20 procenty pouze pedagogické a výchovné činnosti a ne jako ve Finsku, kde je to obráceně, kde je 80 % pedagogické a 20 % administrativní činnosti.

Co dále ještě zaznívalo. Já jsem se na to ptala, zdali ten povinný předškolní rok samozřejmě splnil naše očekávání, která jsme do něj kladli. Samozřejmě nesplnil. Vzrostlo to pouze o velmi malé procento a především se jedná o to, že rodiče, kteří dávali děti do soukromých škol, tak vlastně teď nahlašují individuální výuku a chodí samozřejmě na přezkušování.

Co zaznívá i od učitelů a zřizovatelů a vedoucích pracovníků a učitelek je, že je spousta nejasností v tom, jak vlastně dohledávat ty děti, které nenastoupily ten povinný předškolní rok, který se přihlásil, nebo kteří vůbec nepřišly. Obce zasílají v podstatě učitelům nebo do školek pouze seznam dětí, ne rodičům, aby v podstatě ihned kontaktovaly rodiče, což samozřejmě všem opět zase ztěžuje život a rychlé dohledávání. Problémem jsou samozřejmě rodiče, kteří dlouhodobě žijí v zahraničí. Vezměte si jenom kolik času úřednice na obci stráví tím, že vlastně dohledávají rodiče, kteří jsou dlouhodobě v zahraničí. Co je samozřejmě pro mě docela překvapující a alarmující je, že mateřské školy mají samozřejmě povinnost nahlásit, když se některé dítě nepřihlásí do posledního předškolního roku a mají povinnost to hlásit na sociálně právní ochranu dětí. Nicméně Ministerstvo práce a sociálních věcí v minulém období vydalo metodický pokyn, kde je psáno, že se tím vůbec nemají zabývat, takže nechápu, proč tedy mateřské školy mají samozřejmě hlásit nepřihlášené děti, když se tím nikdo nemá zabývat. Myslím, že tyto dva rezorty v minulosti opravdu nespolupracovaly. Je potřeba to prověřit.

Další věc, která zaznívala, která se netýká samozřejmě úplně této novely, nicméně si myslím, že je potřeba to tady sdělit pro možné budoucí novely školského zákona, a to je inkluze. Nikdo se té inkluzi nebrání samozřejmě, ale učitelé a učitelky mají připomínky k tomu, jak by to mělo fungovat v praxi a myslím si, že je potřeba je vyslyšet. Včasná diagnostika samozřejmě různých psychických, psychiatrických poruch, především těžké poruchy chování, tam v podstatě pokud učitelé a učitelky dají podnět rodiči, tak rodiče je nemusí vyslyšet a často se stává, že vlastně celou školní docházku mají ve svém oddělení dítě, které má těžkou poruchu chování, které atakuje děti, ubližuje jim a ten zbytek té třídy samozřejmě se bojí a učitelky vlastně nemají žádnou páku na to, aby rodiče donutili, aby dítě bylo diagnostikováno, aby dostalo asistenta a nějakým způsobem se o ně staralo.

Co hodně učitelům vadí a myslím si, že to není jenom problematika mateřských škol, a to je nesouběh vlastně času inkluzivního dítěte s asistentem, především u těžkých poruch chování. Protože asistent je samozřejmě je dán jenom na určitý počet hodin, kdežto rodiče tam samozřejmě tam nechávají své děti po celou otevírací dobu, a pokud tam není asistent, tak to samozřejmě zase značně komplikuje výuku a výchovu v té třídě. Takže bychom potřebovali, aby se tlačilo poměrně intenzivně na diagnostiku a v podstatě i na to, aby i rodiče, pokud jsou upozorněni učitelkou, že není něco v pořádku, aby došli s dítětem do poradny a nějakým způsobem to potom sdělili učitelům, protože všechno toto komplikuje hladký průběh výchovy.

Co je ještě problém, je nepředávání informací do mateřských škol, protože poradenská centra mají povinnost dát pouze rodičům tuto zprávu zákonnému zástupci, ale ti už nemají povinnost to sdělit mateřské škole, takže se kolikrát stává a měla jsem to ze všech oblastí, s kterými jsem diskutovala, že chodí dítě s epilepsií a vlastně učitelky ani nevědí, že to dítě má epilepsii a řeší to potom, až když dojde - bohužel - k té těžké životní situaci. Je pravda, že mateřské školy a školky řeší poměrně velkou část rodičovských kompetencí a že rodiče na to spoléhají. Takže já bych prostřednictvím pana předsedajícího poprosila pana ministra, aby když tak se na to podíval, jak na ty šablony na chůvy, protože opravdu je to výborná věc, nicméně to koliduje a po tom opravdu ty učitelky volají.

A potom možná na ten souběh hodin asistenta a postiženého dítěte v té školce především s těžkými poruchami. Tlumočím tady opravdu zprávy učitelek a učitelů.

Takže je pravda, že můžeme ještě dlouze diskutovat o tom, zdali dvouleté děti ano, či ne. Já jsem samozřejmě známá tím, že podporuji sladění rodinného a pracovního života, nicméně myslím si, že garance pro dvouleté děti pro všechny je nesmysl. Na druhou stranu když už víme, že nám 45 tisíc dětí vlastně umísťují rodiče do školek a obce a ředitelé, vedoucí učitelé je berou, když mohou, tak je potřeba se podívat na ty podmínky, o kterých jsem tu mluvila. To znamená, krajské normativy aby byly srovnány a abychom se bavili o tom, že jedna paní učitelka nebude mít 24+4 děti na výjimku, ale abychom se snažili tím, jak vlastně jdou teď peníze do školství, reagovat i na ty počty dětí na jednu učitelku, protože já upřímně řečeno si neumím představit, že bych měla 28 tříletých capartů na starosti, abych řekla pravdu.

Takže toto je moje předávání panu ministrovi prostřednictvím pana předsedajícího, protože opravdu po tom volají učitelé a učitelky z mateřských škol, i zřizovatelé. Přiklánějí se i k podpoře dětských skupin, protože ty samozřejmě vyplnily určité místo na našem trhu, a myslím si, že před třetím čtením bude poměrně velká diskuze nad jednotlivými pozměňovacími návrhy. Děkuji.