Vážený pane předsedající, dámy a pánové,

jenom velmi krátce. Já to tady tak poslouchám těch deset hodin a jenom vlastně pořád nechápu, proč je taková nedůvěra až odpor k nouzovému stavu. Nouzový stav je jenom technikálie. Bavme se, prosím, o tom, že je tedy potřeba nějak jinak spolupracovat nebo že chceme společně upravit ta opatření a podobně, ale jenom pořád nerozumím - a chtěl bych to pochopit, ale zatím se mně to nepodařilo - proč je takový nesmírný odpor k tomu nouzovému stavu. To je jako když řekneme, že máme dům, který je natřený jinou barvou než my bychom chtěli. A potom odtáhneme lešení, kterým máme kolem toho domu chodit, abychom ho mohli znovu natřít. Tak já tomu jenom úplně nerozumím, tak proto to chci znovu říct, protože spoustu těch poznámek jako chápu, řadu z nich třeba i podepíšu, určitě se dá vždycky něco udělat líp, ale jenom nevím, proč se tak obouváme všichni do nouzového stavu, který je jenom vehikulem, to je jenom technická věc, která nám říká, jakým způsobem můžeme dál pracovat.

A taky bych rád připomněl, že určitě všichni sledujete na svých mobilech a na svých počítačích to, jakým způsobem jsme během těch deseti hodin vyděsili hejtmany. Kde ve chvíli, kdy opravdu nedojde k tomu podpoření toho nouzového stavu, tak to, co já tedy - možná mám špatné informace - ale to, co vidím v tom mediálním prostoru, je něco úplně jiného než co se tady říkalo, jak se hejtmani těší na to, jak to budou všichni sami krásně zvládat. Já kdybych byl hejtman, tak mám tak veliký strach, že se budu držet něčeho hodně pevného.