Běženci prchají před válkou. Vypukla v Sýrii, v zemi náboženské tolerance, kterou otrávily bojové plyny chemických zbraní. Po prvním návalu soucitu si člověk musí položit otázku: jak lze na tohle rozumně odpovědět?

Jako občan se musím ptát, kde jsou dobré zkušenosti s přijímáním cizinců. Kde se v České republice podařilo úspěšně integrovat uprchlíky? Co bylo předpokladem takového úspěchu? A kde to naopak nevyšlo a proč? Předpokládám, že zárukou úspěchu nebyl jenom policista střežící hranice v uniformě, ale i někdo, kdo uměl přijmout, podat ruku, vyjádřit solidaritu a doprovázet den za dnem. Bez účinné pomoci spolků a odvážných lidí, co mají srdce, se žádná integrace nemůže podařit.

Mnoho z těch, co hledají spásu za mořem, muselo dát všechny úspory své i svých blízkých do rukou podvodníkům. Jak se rozhodovali? Co si představovali, že na konci cesty asi najdou? A jak žili tam, doma, ve městech nebo na venkově? Vyhodnotili všechna rizika a nástrahy cesty? Zajímalo by mě, kde je nějaká spolehlivá rešerše, která by ukázala, jaké měli informace a jaké hrozbě čelili, kdyby se naopak rozhodli zůstat.