Kdo pomáhá, má naději, že i jemu bude pomoženo. Problémy v Česku se občas z naší perspektivy zdají velké, ale pokud byste otázku, „co vám chybí nejvíce“ položili lidem v rozvojových zemích, pravděpodobně by vám vyjmenovali řadu věcí, u nás úplně běžných, o jejichž nedostatku vyprávěly naše babičky, ale možná že ani ony jimi doslova netrpěly.

Mezi potřeby společnosti nepatří jen ty základní a životně důležité jako jídlo, léky, oblečení, střecha nad hlavou a čistá voda, ale i vzdělání, bezpečí, sociální jistoty, příznivé podmínky k podnikání a obecně vše, co dává společnosti schopnost začít fungovat tak, aby si zmíněné věci v budoucnu zajistila sama. V některých zemích mají daleko ke vzdělávání dívek a žen, v některých ke snadno dostupné nezávadné vodě. My patříme naopak mezi ty, které mají možnost podat ostatním pomocnou ruku. V důležitých chvílích bychom ji neměli nechávat v kapse.

Kromě plánu globálních rozvojových cílů, který už řadu let plní i Česká republika, jsme aktivní i v humanitární oblasti. Jak jsou oba typy pomoci důležité, poznáváme poslední dobou i sami na sobě.

Vakcíny, místa pro pacienty s těžkým průběhem nemoci nebo antigenní testy. Na nedostatek pomoci si Česko v posledních týdnech skutečně stěžovat nemůže. To, že nabízenou ruku našich přátel nedokážeme občas přijmout, to je věc druhá. Jak velký je to kontrast s první vlnou na jaře 2020, kdy jsme sami odmítli vyslat lékařskou pomoc do extrémně postižené Itálie, přestože jsme v Česku měli v nemocnici s covidem oproti dnešku minimum pacientů.

Chtěl jsem to tehdy a budu to chtít znovu hned, jak se vzpamatujeme z nejhoršího. Pomůžeme dalším zemím, které bojují ať už s covidem, nebo třeba s nedostatkem léků, pitné vody nebo váznoucím vzděláváním.