Vážená paní předsedající, vážené poslankyně, vážení poslanci.

Já jsem už dnes opět nechtěl vystupovat, ale bohužel musím, protože musím reagovat jednak na včerejší výzvu, na jakousi ekonomickou debatu nebo ekonomický souboj s panem poslancem Babišem, který bohužel odešel, i na některé věci, které tady zazněly. A já jsem byl včera nazván arogantním, nabubřelým bankéřem, ve večerních hodinách jsem se dozvěděl z úst pana bývalého ministra Havlíčka, že jsem náměstkem asociálního ministra financí a dnes jsem se z úst pana poslance Babiše dozvěděl, že jsem jako součást vlády chudák ministr, nesvéprávný ministr, který nerozumí svým číslům. Nechám na posouzení pana ministra Stanjury, jestli jsem chudák ministr, nesvéprávný ministr, který nerozumí svým číslům. Pokud jsem jeho náměstek, musíme si ještě vyjednat, kolik za to budu brát. A chci jenom upozornit na to, že si myslím, že číslům trochu rozumím, protože bilanční suma instituce, kterou jsem pět let spoluřídil a za jejíž budgety jsem odpovídal, je zhruba 300 miliard euro. Když si to vynásobíte 24,50, nějakým aktuálním kurzem, tak zjistíte, že je to párkrát víc, než je státní rozpočet této země.

A vracím se i k té kultuře. Tady se obviňujeme z toho, kdo je arogantní, kdo není. O mně je známo, a ví to ti lidé, kteří mě znají dlouho, že jsem velmi slušný a velmi zdvořilý člověk, pokud na mě někdo neútočí, pokud mě někdo neponižuje a pokud někdo nezesměšňuje. A já se musím zase vrátit k tomu, kde tato poslanecká kultura začala. Musím se vrátit ke schůzi o důvěře vlády, která začala proslovem pana poslance Babiše, který trval hodinu a půl a kde jsme se dozvěděli, že nová vláda je víceméně skupinka nesvéprávných amatérů, jejímž jediným rozumným úkolem je všechno dobré, co jí minulá vláda připravila, vlastně převzít a schválit. A proti tomu já se velmi ohrazuji. A dnes mě zarazila jedna věc. Dnes tady vystoupil pan prezident, který jasně řekl, že je to otázka ekonomických teorií, a on se tady přihlásil ke keynesiánství, pravděpodobně k neokeynesiánství, které zažilo určitou renesanci díky velké recesi v roce 2008. A jak to celé dopadne, to ještě nevíme, protože ono si keynesiánství prošlo zdrcující kritikou v 70. letech za vlády prezidenta Nixona, kde se má za to, že právě ta extenzivní politika jak vlády, tak tehdy i cedulové banky nebo centrální banky, FEDu, chcete-li, byla jednou z příčin toho, co tady dneska několikrát zaznělo, a to byla stagflace.