Dámy a pánové, kolegové,

představte si, když mi bylo 12 let, tak se mí rodiče rozhodli, že se pojedeme podívat do Prahy. To byla moje úplně první cesta do Prahy, já jsem Ostravák. Do té doby jsem se nejdále dostal do Radslavic u Přerova. A teď najednou v těch 12 letech dokonce jsme vyrazili vlakem do Prahy. To byl opravdu můj veliký životní zážitek. V tom vlaku, si nedovedete představit, jsem si ještě četl poslední věci o historii Prahy, ve 12 letech, a když jsme přijeli tady k tomu tunelu, tak jsem ležel v tom okně a poprvé jsem uviděl hlavní město země. Tak opravdu si toto dodneška pamatuji, protože to pro mě byla strašně působivá věc a mám dojem, že všichni v tom kupé z toho měli zábavu, když mě pozorovali ti cizí lidé.

No a teď si představte, co ještě napadlo moje rodiče. Oni, když jsme přijeli do té Prahy, tak jsme jezdili tramvají, vezli mě na Výstaviště a tam jsme navštívili Maroldovo panoráma Bitvy u Lipan. A přiznám se vám, že to panoráma té Bitvy u Lipan, které si také pamatuji, mi připomíná ten dnešní den. Tady se měla dneska sehrát bitva poměrně zásadní o důvěře a nedůvěře vládě. A víte, jak to tam na tom panoramatu vypadá? Tam je ta historická, se říká, zrada Jana Čapka ze Sán, který se, když se sešikovaly ty bitevní voje proti sobě, tak ten Jan Čapek ze Sán, jeho jízda se prostě najednou dala na ústup a ustoupila ke Kolínu. Petr Čornej píše, že to byl, ne že to nebyla zrada, že to byl chladnokrevný profesčin profesionálů, což se docela hodí, tedy dá se říct, i tady. I tady jsme vlastně po sešikování bitvy ráno byli svědky chladnokrevného postupu profesionálů směrem ke Kolínu nebo já nevím, kam přesně ustoupili. Čímž se dá říct, že podle mě jako v případě té bitvy u Lipan zřejmě bitva se už vyvíjí určitým směrem, řekněme podobně tady ta strana radikální, která mluví o pravdě a chtěla sekat hlavy, tak zřejmě tedy dneska se ty hlavy sekat nebudou.

A já se snažím pochopit, proč tady dneska jsme. Protože nedůvěra vládě je určitý institut, předpokládám, že se dají popsat situace, kdy má smysl dávat nedůvěru vládě. Dovolte mi, abych o tom zauvažoval, tedy když tady všichni mluví už tak dlouze. Nedůvěra vládě by se měla dělat uprostřed období, kdy se zjistí, že je příliš mnoho výhrad vůči té vládě, zformuje se vůči ní alternativa a řekne se: chceme jinou vládu, hlasuje se nedůvěra a provede se změna a sestaví se nějaká jiná formace, která se dá dohromady a nahradí tu vládu. Dovolím si tvrdit, nejsa ústavní právník, že Ústava předpokládá, že se vláda vymění po vyslovení nedůvěry. Když se prostě vysloví nedůvěra, tak podle Ústavy má dojít k výměně vlády. A tak by měl uvažovat každý, kdo tu nedůvěru vyvolává. A je to legitimní, všechno v pořádku.

Proč se vyvolává nedůvěra čtyři měsíce před volbami, se ptám. Podle mě jedině v případě to má smysl, kdyby došlo k nějakému zásadnímu skandálnímu novému faktu, zjistilo se, že ministr spolupracuje s mafií nebo premiér nebo prostě je tady nějaká nová skutečnost nebo něco, co by se tady vyjevilo dneska v tomhle boji tedy a řeklo by se: tady je nová skutečnost, s tou není možné, aby tato vláda pokračovala a na základě toho budeme hlasovat nedůvěru vládě a musíme provést nějakou změnu. Ale domnívám se, že čtyři měsíce před volbami by to rozhodně měla být takováto zásadní věc. A rozumíte, tady se dovolávají různých principů řečníci, ale já se dovolávám principu ústavnosti a říkám, že ta ústavnost, která musí být chráněna, aby to tady nebyl trhací kalendář ty věci, tak ta ústavnost znamená, že nedůvěra se vyhlašuje, když je určitá alternativa připravená. A je to strašně důležité, aby byla připravená a aby byla reálná, protože přece je to strašně vážná věc, když se ta země znejistí.