Mnichovská dohoda či mnichovská zrada je pro nás dodnes živou tragédií. Dodnes je schopna přivést diskutující k hněvu, zuřivosti i k pláči. Nemá smysl si sypat další popel na hlavu nebo si vylévat zlost na našich dávno mrtvých představitelích, v jejichž kůži by rozhodně nikdo z nás být nechtěl. Nemají cenu ani ahistorické úvahy na téma „co by, kdyby“. Co však rozhodně cenu má, je vzít si z Mnichova poučení.

Pro českou politickou reprezentaci i pro české elity a českou společnost jako celek byl Mnichov šokem. Na něco takového nebyli připraveni. Jistě, mírou hanebnosti přesahovala Mnichovská dohoda vše, co bylo do té doby v evropské diplomacii myslitelné. Ale nepřišla nečekaně! K Mnichovu se schylovalo mnoho let. A tato cesta do Mnichova byla jasně patrná. Jak je možné, že to naši představitelé neviděli? Zapůsobil snad syndrom vytěsňování nepředstavitelného? Asi ano.

Již na začátku třicátých let bylo zjevné, že náš klíčový spojenec a garant versailleského bezpečnostního systému Francie, se mírně řečeno, začíná vnitřně hroutit a upadat do appeasementu. Ona dopustila, aby Německo začalo ignorovat versailleské odzbrojovací závazky, aby znovuzavedlo všeobecnou brannou povinnost. A Francie si v rozporu se svým vlastním bezpečnostním zájmem nechala od Hitlera doslova veřejně „nasadit parohy“, když v roce 1936 vojensky obsadil demilitarizované Porýní. Tehdy už přece mělo být našim představitelům jasné, kam situace ve Francii dospěla.