Dámy a pánové.
Jsem rád, že vás mohu takhle v českém parlamentu nazvat, protože v dnešní době to až není tak automatické, jak jste poznali, ti co jste byli v londýnském nebo neyorském metru, kde už se neříká dámy a pánové, ale říká se vážení přítomní nebo dobrý den všem.
Já to tady říkám pro kontext, pro kontext. Pro celou společenskou atmosféru, ve které západní civilizace dneska je. To není jenom ta izolovaná věc, to téma, které dneska tady probíráme. My jsme v době, kdy se v Austrálii předělávají semafory, kde jsou mimo panáčků i panáčkové jako ženy v sukních. Toalety pro třetí pohlaví. V Londýně se v některých nemocnicích říká těhotný člověk, ne těhotná žena. Céline Dion přišla v genderově neutrálním oblečení. V anglických školách se někde učí o tom, že svého druhu menstruaci mají i kluci. A německá feministka to korunovala před měsícem, když prohlásila, že dítě je to nejhorší, co může udělat pro životní prostředí.
A já tady to říkám proto, že nesouhlasím s relativizací všeho a všech. A my se tady za pár týdnů možná sejdeme k Istanbulské úmluvě a k její ratifikaci a budeme se bavit o tom, jestli se bude říkat - a ve Francii to už schválili ve školském zákoně, máma nebo táta, nebo rodič jedna, rodič dvě. V německé městě - teď mě nechytejte za slovo, v Duisburgu nebo někde, si zase schválili, že nebude učitel, učitelka, ale bude vyučující. Takže to je vyučující ta i ten atd. atd. Všichni víme, nebo tak nějak tušíme intuitivně, že při schvalování zákonů tady se střídáme před mikrofonem ne proto, abychom přesvědčili vás kolegy, ale proto, abychom veřejnosti, médiím řekli svůj názor. A jsme víceméně vázáni stanovisky klubu, opozice, koalice, pravice, levice, atd. atd.
Nicméně v této chvíli si myslím, že jsme u normy, kde to až tak neplatí, že je mezi námi celá řada lidí, kteří nemají na to silný názor, nejsou rozhodnuti. A myslím si, že bychom se tady navzájem měli poslouchat a vést tu debatu kultivovaně a třeba přesvědčíme ty lidi, aby místo toho, že si dají tu kartičku pryč a alibisticky odtud odejdou, tak prostě řeknou názor ano nebo ne. Proto mě trochu mrzí, musím říct, že tady ten sále je poloprázdný, jsou poslanci venku a nevěnují se tomu. A naopak bych chtěl ocenit, že galerie pro veřejnost je úplně plná, že to lidi prostě zajímá.
Můj postoj, to víte, je dlouhodobě konzistentní. Já jsem na téma pro mě falešné politické korektnosti napsal knihu "Šílenosti doby korektní". Využiji této příležitosti, abych si takhle udělal reklamu. Ale tím chci podtrhnout ten fakt, že ten názor mám dlouhodobý, že to není na základě průzkumů, ať už je dělal kdokoliv. Jeden je ten, jeden je takový a já tady budu jako korouhvička měnit svůj názor. Já ho mám dlouhodobě. Já jsem tu knihu a ty podklady pro to začal psát dávno předtím, než jsem kandidoval do Poslanecké sněmovny.
Jsou tu dva návrhy a já odmítám černobílé vidění světa. Že jeden názor je jako správný, druhý je zpátečnický. Jeden je tolerantní, druhý netolerantní. Jeden je moderní a druhý je takový úzkoprsý. Tohleto bytostně odmítám stejně tak, jako odmítám nálepkování. Já jsem se účastnil téměř všech různých konferencí, které jsou i před námi na to téma, stejně tak i na téma gender. A tam bohužel ti, kteří bojují proti nálepkování, tak když jim dojdou argumenty, tak potom sami nálepkují.
Dnešní doba je taková doba klidu, bych řekl. Bez válek, máme se dobře. Západní civilizace, západní Evropa, je na tom ekonomicky nejlépe, jak kdy byla. O tom není nejmenších pochyb. A já mám pocit, že jak takhle přicházejí ty nápady - a musím říct, že my Česká republika jsme v tomhle tom takový ostrůvek zdravého selského rozumu - tak mám pocit, že nás pálí dobré bydlo. Všechno se dneska pojímá jako diskriminace a já říkám, že všeho moc škodí. Ne všechno, když někdo s něčím nesouhlasí, tak je nějaký předsudek, nebo naplňování stereotypů. A troufám si říct, že když se to přežene, když jakýkoliv projev nesouhlasu s nějakým postojem, názorem, pohledem, bude popisován jako předsudek nebo stereotyp, tak se stane to, že skutečně nenávistní lidi, lidi, kteří mají skutečně předsudky, tak zapadnou do stejného prostoru s těmi, kteří prostě jenom nesouhlasí s tou politickou korektností.
Vede se tu boj i v médiích a ve veřejném prostoru. Já jsem si udělal jenom takovou lehkou statistiku. Teď nebudu hodnotit aktivitu těch různých táborů, to mi nepřísluší. Udělal jsem si to k prosinci 2018, protože jsem myslel, že přijdu na řadu dřív a budu mluvit. Tak z médií třeba mám - tak jsou tady dvě petice. A zatímco ta petice "Manželství pro všechny" měla 95 exkluzivních informací, tak "Manželství pro muže a ženy" jenom 11. Jinými slovy. Tady se vede i ten boj jakoby samozřejmě mediálně a to může i někoho ovlivnit. A teď já se ptám, jak to, že je tam taková disproporce. Říkám, nehodnotím, nehodnotím, aktivitu těch jednotlivých stran. Protože tam to může být, někdo je šikovnější, někdo méně. Ale ty petice jsou nějaké akty, které probíral i petiční výbor. Jedna nasbírala přes 103 tisíc, druhá tuším 80, 90 tisíc. Takže to má přibližně stejné velikosti. No a mezitím je ten zdravý selský rozum, který se stále tady snažím připomínat a ten prostor příliš nedostává.
Já vám tady přečtu pár - abychom si udělali pro kontext celé situace - pár citací z facebooku, kdy jsem se snažil o tom veřejně něco napsat a kritizoval jsem, že určité sdělovací prostředky zvou do svých pořadů jenom nositele jednoho návrhu. Dostalo se mi této odpovědi. "Pokud budou zvát i kritiky, tak se bude tato společnost stále točit ve stagnujícím kruhu. Takže za mě ať kritici zůstanou radši doma. Například prosazení nějaké ideje je vždy na úkor těch, kteří nesouhlasí." Já cituji, jo? Takže je to třeba i s chybami. "Vždy se bude někdo cítit ukřivděn. Teď záleží na nás, zda budeme do televizních pořadů zvát zpátečníky a brzdit tak uspokojivý vývoj této společnosti."
No a korunoval bych to tím, že když já se k tomu vyjadřuji - a myslím si, že kultivovaně a ukažte mi jeden jediný můj výrok v sociálních sítích, nebo v médiích, který by někoho urazil, tak se omluvím, tak se skutečně omluvím - tak to korunovala nějaká paní u mě. "Patrik Nacher si vlastně jen chce udržet pro sebe svůj status quo sdružení přátel bílého heterosexuálního muže. A je to pochopitelné, má pravdu. Protože pro muže jako on opravdu kromě skanzenu nebude místo." Takhle to prosím pěkně je.
A teď k věci samé. Jak říká můj kolega Milan Feranec, který je přihlášen a bude mluvit a myslím si, že je to velmi přiléhavé. A vymyslel to on a já se tady nikdy nechlubím cizími myšlenkami. Rozdíl mezi manželstvím a registrovaným partnerstvím, respektive mezi vztahem stejnopohlavních a heterosexuálních párů, bude vždy, byť by to byl jeden milimetr. Pro někoho centimetr, pro někoho metr.
Ekonomové si pomáhají při objasňování některých jevů tím, že sníží ten počet účastníků, aby tak vysvětlili funkci peněz, nebo směnného obchodu, jak funguje inflace, a podobně. Tak já použiju taky takový příklad malé skupiny na ostrově, abych ilustroval ten milimetrový rozdíl, jak ho popisuje Milan Feranec. Představte si, že na pustém ostrově ztroskotají dva muži a dvě ženy. Je to mimochodem pak reakce na kolegu Kopřivu. Já jsem se předtím nehlásil do těch faktických, abych to tady neextendoval, nechal jsem si to jenom na ten svůj projev.
Pokud by tyto dva páry, muži a ženy, vytvořili heterosexuální páry, tak by byla praktická a hlavně teoretická biologická fyzická možnost, že zplodí potomka. Pokud by na tom ostrově vytvořili páry stejnopohlavní, to znamená dva muži a dvě ženy, je reprodukce nemožná, byť teoreticky. A teď pozor. Už vím, že byste tam zase mačkal, leda, že by pro ten samotný akt tam byl někdo třetí v té chvíli. A pak by zase byly ty dva páry spolu. Jinými slovy, to je to, v čem souhlasím s kolegou. Tady je úplně vizuálně vidět ten milimetrový, milimetrový rozdíl, milimetrový. Pro někoho centimetrový, někdo to vnímá kilometr. Takže si tady prosím nehrajme na hyperkorektní dobu, že tam ten rozdíl není.
Dovolte mi opět ocitovat z facebooku, co mi napsal jeden člověk, který je už asi osm let v registrovaném partnerství. "Ať stejnopohlavní svazky nazýváte jakkoliv, vždy budou už z podstaty jiné, než svazky heterosexuální. Mnohem důležitější, než jak se nazývají, je, aby se srovnala práva platná pro oboje. A abychom se opravdu dostali k přirozené toleranci od většinové společnosti. V obojím jsme na dobré cestě a buďme tomu rádi. Nejsem si jist, jestli požadavky za každou cenu se ve všem srovnat s něčím, co prostě srovnatelné není - a to neznamená, že jedno je lepší, nebo druhé horší - jsou zrovna to, co nás posune dopředu." Konec citace.
Já se ptám potom, kolegové, kolegyně, dámy a pánové, kde se to zastaví. Buďme tedy fér. Ono se to shlukuje do pojmu manželství pro všechny. Takže co třeba vztahy polygamní? Co třeba vztahy mezi příbuznými? Protože ten argument na tu obhajobu je tam stejný. Ten argument je tam přece stejný. Mají se rádi? Mají. Ublíží to někomu jinému? Neublíží. Takže ten argument je úplně stejný.
My tady máme příklad nějakého miliardáře, který žije, pokud vím, nevím, jestli je to ještě pravda, s dvěma ženami s tím, že jedna je manželka a druhá je neoficiální. A také jenom jedna z nich je manželka. Teoreticky by mohly být tedy dvě manželky do budoucna. Tak se pojďme o tom bavit. Protože v naší tolerantní společnosti se nikomu nezakazuje, že pan miliardář žije s dvěma ženami. Nikdo se nad tím nepohoršuje, nikdo nemoralizuje. Dokonce si myslím, že někteří mu možná tiše závidí.
Takže jakým způsobem se budeme potom dívat na ty další věci? To je pro ten kontext důležité. Nedá se podle mého názoru bavit izolovaně jenom o tom návrhu, protože žijeme v nějaké společnosti, v nějaké době, kde padají různé návrhy, které jsem zmínil na počátku.
Mám skoro také pocit, že klasické manželství je nuda, takže dneska je trendem, že si člověk bere sám sebe. O tom jsem já tady mluvil v jedné ze svých faktických, to je ta sólogamie. Případně se teď rozšířila tendence, že se lidé zasnubují s nějakou věcí. Já jsem našel, že to je s mostem, s lustrem a podobně. To znamená, že se tady nabízí - úplně vážně se tady nabízí - situace, že by manželský svazek byl svazek ne dvou osob, ale z hlediska toho vývoje, o kterém tady kolegové mluví, že třeba ještě před sto lety ženy nemohly volit /tento argument slyším dost často/, takže by to mohl být svazek jedné nebo více osob. Tak proč to v tom případě, tak pojďme do toho. Není to svazek dvou osob, ale je to svazek jedné nebo více osob. Proč by to nemohlo být více osob?
Nebo to může být manželství na dobu určitou. To jsem také zaregistroval v té debatě. Dneska je to manželství na dobu neurčitou.
Mimochodem, je vlastně pikantní, že o manželství je takový souboj v zemi, kde minimálně čtyři premiéři se rozvedli - to jsem si tak našel - takže to je docela zajímavé a o to více pikantní.
Já jsem měl připravený návrh. Měl jsem připravený návrh, jak jsem říkal na začátku, práva ano, manželství ne. Tady je ta srovnávací tabulka. (Ukazuje přítomným tabulku.) Manželství - registrované partnerství - partnerství. Tak jak bych to navrhl já, to znamená všechna práva srovnána. Já jsem to nakonec nepodal a řeknu vám proč. Protože - já jsem to dneska říkal u nás na klubu - protože nechci takzvaně páchat dobro. Já jsem chtěl najít nějaké konstruktivní řešení, když tady něco kritizuji, protože nejsem zvyklý něco kritizovat, pak sedět, mlčet, koukat jak se to vyvine. Tak jsem chtěl přijít s nějakým řešením. Nicméně jsem se dostal do soukolí toho, že na jedné straně to je nedostačující a dostával jsem za to pohlavky /když to takhle řeknu obrazně/ a na druhé straně je to zase příliš práv, přeneseno. A teď já jsem tam uprostřed a z obou stran všichni nespokojení.
Jinými slovy - nechť se poslanci vyjeví, jaký mají názor. Nechť udělají takzvaný coming out, ať se tady ukážou, jestli jsou pro nebo proti. Ať se neschovávají, a to je to moje stanovisko, za jakýkoliv názor, a proto já jsem ho změnil a já to tady přiznám, že tady nebudu dávat názor, který by byl takovým klínem a za který by se schovávala celá řada poslanců, protože by nevyjevili svůj vlastní názor, jestli jsou pro nebo proti. Proto vyzývám, aby každý z poslanců řekl, co si myslí, ne aby se zdržel nebo vytáhl, nebo šel telefonovat ven, nebo se vymlouval na to, že tady je ještě nějaký třetí návrh.
Je to pro mě samozřejmě poučení i pro příště, protože jsem si s tím docela užil, jak tady někteří kolegové na mikrofon sdělili.
A na závěr bych se chtěl pokusit logiku ilustrovat vizuálně, jak to vnímám já, a to na příkladu, který se tady mimochodem řešil, že my menší poslanci máme problém s tímto řečnickým pultem. Jak se na to podívat? To je krásný příklad.
Jsou tři různé cesty. Buď to nemusíme řešit vůbec a prostě my, co jsme menší, tak máme nějakou nevýhodu. To je jedna cesta.
Nebo druhá cesta je, že se udělá nějaká drobná individuální úprava, kterou ti, co jsou menší, využijí, stoupnou si na to (Předvádí stupínek, který je pod řečništěm.) a ti, co jsou větší, to nepoužijí. Je to drobná úprava.
Třetí možnost, to je podle mě to, co je dnes typické pro hyperkorektní dobu, že se pro všechny řečnický pult seřízne prostě o 30 cm, abychom my, co jsme menší, tam viděli. Ale pak pro ty, co jsou vysocí, to bude nízké. To je podle mne krásně tak, jak já to vnímám.
Já jsem pro to, aby tady byl ten stupínek, já si mohu vybrat, ne abychom měnili pravidla pro nás malé, co nás je menšina, abychom tím ovlivnili všechny.
Já vám děkuji za pozornost.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
