Návštěva dětského domova mě nikdy nenechá chladným. Stejně tak i ve Smolině . S panem ředitelem jsme probrali vše, co je z jeho pohledu potřeba řešit. Hlavní téma je vždy extrémní inkluze kdy dotčené děti prokazatelně trpí. Následují práva bez povinností a náhradní rodinná péče. Co vždy slyším nerad je fakt, že skvělé české školství se díky překotnému přebírání nesmyslů z jiných zemí řítí do záhuby. Nemyslím si, že jsme na tom tak špatně, ale je třeba s náměty našich lidí z praxe více pracovat. Velmi důležité v tématu dětských domovů je pro mě následný vstup do života. Smolina spolupracuje s domy na půl cesty, což je výborný směr. Mají zde ale také postižené děti, kterým všemožně zajišťují následné umístění do speciálních zařízení. Bohužel, ne všechny příběhy mají šťastný konec. Především tehdy, když se dítě vrátí do komunity, která nehde správným příkladem. Někdy si říkám, kam jsme to s těmi právy bez povinností došli. Smutné je, že zákon vše nevyřeší. Vždy vše začíná a končí u rodiny. Tu musíme podporovat a nespoléhat na instituce. V opačném případě nás čeká velký sociální problém. Náměty pro práci ve sněmovně mám a teď už jen přesvědčit ministryni práce a sociálních věcí, že dětské skupiny spásu nepřinesou...