Okamura (SPD): Žádné referendum o vystoupení z EU nepřipravujeme

Vážené dámy a pánové.

Na program schůze Sněmovny se konečně dostal návrh zákona o obecném referendu z pera našeho hnutí Svoboda a přímá demokracie SPD. A v této souvislosti často poslouchám v posledních týdnech v médiích veřejnou debatu k zákonu o referendu. Tato debata je bůhví proč, snad z neznalosti, nebo snad záměrně, plochá a jednostranná. Všichni se zaklínáme, jakými jsme demokraty, ale když přijde na lámání chleba, tak slyším od ostatních argumenty, že demokracie jen odsud posud a občan prý nesmí hlasovat o mezinárodních smlouvách, protože by mohl hlasovat o vystoupení z Evropské unie.

A nejen to. Politici i média se snaží vytvářet falešný dojem, že referendum chce SPD jen proto, aby mohlo vyvolat hlasování o vystoupení z Evropské unie. Za prvé. Byť my sami žádné referendum o vystoupení z Evropské unie nepřipravujeme, chceme umožnit tuto iniciativu občanům. Pokládáme proto za naprosto samozřejmé, že občané tohle právo mít musí.

Za druhé. Odmítat demokracii jen proto, že by si lidé odhlasovali vystoupení z unie, je argument hodně tristní a deklasuje samotný Brusel. Pokud bruselští politici a úředníci tak málo věří své myšlence, že nám ji nutí násilím bez možnosti úniku, je to primárně svědectví o dosavadní úspěšnosti, či spíše neúspěšnosti Evropské unie.

Demokracie nespočívá v tom, že se o něčem hlasuje, či ne. Ale že je to svobodná diskuze a svobodné rozhodování o čemkoliv. A pokud budu zastáncem Bruselu, tak ho bráním nikoliv tím, že zakážu občanům vystoupit z unie, ale tím, že udělám maximum pro to, aby lidé z tohoto spolku vystoupit nechtěli. Tak to chodí v demokracii a měli by se to začít učit i naši eurofederalisté, kterých je tady plná Sněmovna. Jsou to zastánci vlády politické oligarchie, kteří se tu vehementně vydávají za demokraty.

Slavný dramatik Friedrich Durrenmatt v této souvislosti napsal, cituji: "Co se týká všech, mohou řešit jen všichni". Konec citátu. V této logice uvažovala také zcela jednotně i celá politická i mediální scéna, když roku 2003 byli občané vyzvání, aby v referendu rozhodli o podpisu smlouvy o přistoupení České republiky do Evropské unie. V tomto referendu nebylo stanoveno žádné kvorum účasti občanů a rozhodla pouze prostá většina zúčastněných. Smlouva s Evropskou unií měla, tuším, okolo tří tisíc stran. Myslím, že ji nečetl a neznal kompletně nikdo v České republice. Přesto lidové hlasování, tedy referendum o této mezinárodní smlouvě, nikomu nevadilo. A nejen to. Jak jsem již řekl, pro platnost referenda nebyla žádná hranice daná procentem zúčastněných voličů. Nikomu také nevadilo, že referendum, jak dnes tvrdí odpůrci zákona o referendu, oproti Švýcarům nemáme zažité a musíme si na ně prý zvykat, jak se nám snaží podsunout třeba Piráti, kteří dnes netuší, jak se vyvléknout z jejich slibu voličům, že podpoří přímou demokracii včetně referend.

Ale i s tou tradicí jste trochu na omylu. Prezident Masaryk od prvopočátku pro budoucí Československo prosazoval přímou demokracii podle vzoru Švýcarska. A to navzdory tomu, že do té doby jsme tu měli po tisíce let v tradici jen a jen monarchii. Co by mu tedy radily dnešní partaje, které jsou proti zákonu o referendu? Protože Masaryk by tady stál po našem boku a žádal by pro občany přímou demokracii a zákon o referendu s možností hlasovat o čemkoliv, co neodporuje ústavě. Zaplať pánbůh, že nedal na hlasy, že demokracie není v naší tradici a republiku jsme si vybudovali. Bohužel s demokracií Masaryk tehdy narazil na masivní odpor politických stran. A tak První republika měla kompromisní řešení. Referendum mohla vyvolat pouze vláda.

Měli jsme tu další převrat. Tentokrát v roce 1989. Tehdy občané v rámci takzvané "Sametové revoluce" opět žádali, aby je politici skutečně zastupovali a ze své práce se jim zodpovídali. Revoluce se pyšnila tím, že byla založena na dialogu a přímé demokracii. Občané chtěli, aby moc institucí byla pravidelně kontrolovaná lidovým hlasováním. Na všech úrovních se měly konat volby a to nejen v politice. Pokud politik zradil, nebo zklamal své voliče, měl být odvolatelný.

I tohle krédo politické partaje, politici a média v tichosti zašantročily, byť, jak víme, ještě při schvalování Ústavy České republiky v roce 1992 se o referendu zcela vážně uvažovalo a ústava proto jasně říká, že lid rozhoduje i přímo. Bohužel za téměř tři desetiletí se podařilo mainstreamovým politikům, stranickým oligarchiím, kmotrům a partajím přístup občanů k demokracii zablokovat.

Vláda občanů s pomocí referend funguje v nějaké formě ve většině zemí Evropy a v mnoha státech USA i v jiných zemích. Studie - a je jich více - ukazují, že tam, kde je více referend, je větší spokojenost občanů a více sympatizantů přímé demokracie. Zapamatujme si, že platí přímá úměra. Čím více zkušeností s přímou demokracií, tím větší sympatie k ní.

To, že tu někdo z politiků, novinářů či politologů neustále říká nějaké mýty proti demokracii, je dáno pouze jeho neznalostí, případně nechutí ke skutečné demokracii.

Tady bych připomněl tentokrát sociálním demokratům, že to byli oni, kteří v 19. století prosazovali všeobecné právo hlasovací a čelili naprosto stejným námitkám proti demokracii a kvalifikovanosti občanů rozhodovat ve volbách, jako je tomu dnes. Dnes však sociální demokracie prosazuje opak a chce hlasovat proti referendu.

Tak jako Piráti prosím, aby si vzpomněli na svůj program, tak sociální demokracii prosím, vzpomeňte si na svoje nejlepší demokratické časy, kdy jste nehájili pražskou kavárnu, ale prosté dělníky, nádeníky a jejich právo hlasovat.

Pokud jde o náš zákon o referendu, který tady naše hnutí SPD předložilo, je nutné připomenout historii jeho tvorby. Tak nějak jsme předpokládali, že tento zákon mnozí z oponentů nebudou pořádně číst a hlavní argumenty se budou tahat z rukávu. V minulém volebním období to byl argument, že zákon je prý špatně napsaný, že je to prý paskvil. Tento argument kdysi v České televizi vyslovil neúspěšný ministr za ČSSD pan Dienstbier a trapně utržil ostudu v přímém přenosu, protože plakal na vlastním hrobě, neboť zákon, který jsme předkládali a který po mírných úpravách předkládáme dnes, je ve své podstatě z pera vládní sociální demokracie, je to ta verze, která vznikla pod dohledem pana Dienstbiera. Pouze jsme z jejich vykastrovaného nefunkčního návrhu vyškrtali omezení o čem smí a nesmí občané hlasovat, protože jejich návrh v praxi neumožňoval hlasovat prakticky o ničem důležitém.

Všiml jsem si, že stejnou cestu Dienstbierovské argumentace bez argumentů si vybrali i někteří naši současní parlamentní kolegové. Pokud budeme o zákoně diskutovat, diskutujme, ale prosím věcně, bez vylhaných dehonestací.

Nejen sociální demokraty, ale i další skutečné odpůrce demokracie prosím, aby vypustili argument, že na demokracii nejsme zralí a musí vládnout elity a vaše stranické oligarchie. Věřím, že stejné argumenty měla šlechta během francouzské revoluce nebo monarchisté před rokem 1918 v českých zemích. Jsem rád, že občané Francie a také občané budoucího Československa na elitáře zvysoka kašlali a vytvořili si republiky a posunuli dějiny k demokracii.

Přímá demokracie nepotřebuje vyspělejší národ ani ho vyměnit. Její principy nutí občany daleko více být aktivní a věnovat se veřejnému dění. Přímá demokracie motivuje i tím, že občan má skutečný vliv na své zastupitele, takže v důsledku jsou občané méně bezmocní a frustrovaní, stát funguje efektivněji a lidé jsou s jeho službami více spokojeni.

Vážené dámy a pánové, tahle země patří občanům a hlasy všech občanů si jsou nejen podle ústavy, ale podle lidského přirozeného práva rovny. Ústava nezná žádného moudrého elitáře, který má přednostně právo za občany rozhodovat. Občan má právo svůj hlas delegovat na své zástupce, ale v demokracii musí mít právo kdykoliv toto právo rozhodovat svému zástupci odebrat a rozhodnout sám. A neexistuje jediný demokratický argument proti, protože v momentě, kdy občanovi toto právo odebíráme, pak je náš mandát vynucený, nedemokratický a nelegitimní.

Jeden holandský politolog takzvanou parlamentní demokracii přirovnal trefně k loupežnému přepadení, kdy vám parta lupičů dá na vybranou, komu z nich konkrétně dáte peněženku. Tak jako je i taková loupež loupeží, tak stejně je to s mandátem, který volič musí odevzdat a nemá jinou volbu. A když lupiče s peněženkou dopadnou, tak se hájí, že to bylo vaše svobodné rozhodnutí, komu svoji peněženku dáte. Ale pakliže si nesmíte hlas nebo peněženku svobodně ponechat, je to mandát, neboli krok vynucený, nesvobodný a nedemokratický.

Vážené dámy a pánové, ten kdo to s referendem myslí skutečně vážně, prosím, propusťme návrh zákona do dalšího čtení a v debatě o právu občanů rozhodovat o své zemi mějme na paměti, že nejsme lupiči, ale pouzí zástupci našich občanů a voličů.

Zde mi dovolte reagovat také na výtky těch - slyšeli jsme to tady například od Pirátů, ale na tiskových konferencích jsme to slyšeli i od některých jiných - že prý zákon není v kompromisní variantě, tak proto je ho třeba zamítnout nebo odmítnout nebo ho nějak pozdržet, než se všichni dohodnou. Není to pravda. Svědčí to o neznalosti jednacího řádu Poslanecké sněmovny. Za prvé, já usiluji už o zákon o referendu mnoho a mnoho let, ještě před vstupem do politiky. Zažil jsem to tady v minulém volebním období, kdy dokonce měla ve vládním prohlášení vláda hnutí ANO, KDU-ČSL a ČSSD dokonce podepsáno, že navrhne, potažmo prosadí, zákon o celostátním referendu. Nakonec k tomu vůbec nedošlo.

A jelikož se jedná o návrh ústavního zákona - a to jsem chtěl říci pro ty, kteří říkají, že by chtěli nejprve zákon dlouze diskutovat a hledat kompromisy, což je zajisté potřeba a jsme pro - ale jelikož se jedná o návrh ústavního zákona, tak není žádná časová lhůta pro projednání zákona ve druhém čtení na rozdíl od standardních zákonů, takže není žádný důvod, aby byl zákon kýmkoliv zamítnut hned v prvním čtení jen proto, že se někomu nelíbí, jak je formulován. To je jenom výmluva. To je výmluva těch, kteří zákon o referendu nechtějí, protože - znovu opakuji - je to ústavní návrh zákona, je dostatečný čas a nemáme ten čas nijak omezen, nebudeme pod časovým tlakem, když ukážeme teď v prvním čtení vůli, že skutečně zákon o referendu chceme a následně na sněmovní půdě budeme bez časového tlaku zcela v souladu s jednacím řádem o zákonu diskutovat, ladit parametry, hledat vzájemné kompromisy. To je ta správná cesta, protože ta opačná už tady byla dvacet let a nikdy nikam nevedla.

Takže v případě, že zákon necháte projít i vašimi hlasy prvním čtením, bude ve Sněmovně dostatek času nalézt vzájemné kompromisy. Takže vás prosím o podporu našeho návrhu a prosím, abyste hlasovali pro, jelikož není důvod v případě ústavního zákona hlasovat proti.

A teď mi dovolte podrobněji rozebrat náš zákon o referendu. Navrhujeme, aby v celostátním referendu mohli občané rozhodovat o všech věcech vnitřní nebo zahraniční politiky státu, o návrhu zákona včetně ústavního a také například o souhlasu s ratifikací nebo s výpovědí mezinárodní smlouvy. Pochopitelně náš návrh tedy umožňuje hlasovat i o členství České republiky v Evropské unii i o členství České republiky v NATO. No, ale těch mezinárodních smluv je přibližně 200, takže my neříkáme hlasujme o tom nebo onom. Nechme na podpisové iniciativě občanů, co občan bude považovat za dobré, u čeho cítí sám občan České republiky - máme tady cca 8,5 mil. voličů s volebním právem, dospělých občanů - tak co bude zrovna palčivé. Takže nechme to na občanech, ať oni se rozhodnout. Oni jsou majitelé této země, nikoliv my, politici.

Dále jasně říkáme, k čemu by ty otázky neměly směřovat. Neměly by směřovat ke zrušení nebo omezení ústavně zaručených základních práv a svobod. Neměly by směřovat k rozhodnutí, které by bylo v rozporu se závazky, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodního práva. A neměly by směřovat k zásahu do výkonu moci soudní.

V tomto okamžiku mi dovolte poznamenat, že proběhlo několik schůzek, kde se zúčastňovali kromě nás, kteří jsme tento zákon předložili, to znamená za SPD, tak se zúčastnili zástupci hnutí ANO, zúčastnili se Piráti, zúčastnili se zástupci KSČM a v následující fázi na komisi pro ústavu se v podstatě zúčastnili zástupci i jiných stran včetně ČSSD, tak jsme jasně řekli jménem SPD, že netrváme na těchto parametrech, že jsme si vědomi, že máme pouze 22 hlasů a že pro to, aby ten zákon prošel, potřebujeme 120 hlasů. To znamená, není pravda a nemá smysl tady říkat, že ten zákon je postaven nějak a proto pro něj nebudeme hlasovat. Jak jsem tady jasně řekl, ve druhém čtení není časová lhůta, my jsme otevřeni všem možným kompromisům, dokonce na té společné diskusi, která byla tuším dvakrát, tak jsme řekli - byl tam návrh tuším dvou politických stran, že by to nemělo být o rozpočtu, nemělo by se hlasovat o daních, nemělo by se hlasovat o odvodech - my jsme řekli ano, dobrá, bylo to z úst hnutí ANO, mají 78 poslanců, nám nezbývá než to respektovat, bez nich se to prohlasovat nedá, tak jsme řekli ano.

Musíme dělat kompromisy. My s tím problém nemáme. Dále tam padlo, že hnutí ANO odmítá referendum o vystoupení z Evropské unie či z NATO. No tak propusťme to do druhého čtení přeci a hnutí ANO stejně je tou klíčovou silou v Poslanecké sněmovně a pakliže oni se rozhodnou, hnutí ANO, vy se rozhodnete to vyřadit, tak všichni musíme sklopit hlavu a bez toho to nepůjde, protože jinak neprojde žádný zákon o referendu. Takže není opět důvod to zamítat v prvním čtení, my jsme si vědomi, že bez hnutí ANO to prostě nelze prosadit. Je to 78 poslanců, ty počty jsou zcela jasné, protože strany jako ODS, TOP 09 a Starostové a další v podstatě to referendum ani nechtěji, ale mají to v programu, takže nemá smysl jim to vyčítat, mají to v programu a za to jsou zvoleni voliči. Takže to není myšleno nijak pejorativně. Ne každý chce přímou demokracii z občanů České republiky. To je v pořádku, chápu to. Takže já chci jenom říci, že i co se týče těchto parametrů, které jsou prostě sporné nebo nejsme na nich dohodnuti, v pořádku, my jsme otevřeni této diskusi.

Dále říkáme, že otázka pro referendum by měla být jednoznačná, srozumitelná a musí být formulována tak, aby bylo možné se k ní vyjádřit slovy "ano" nebo "ne". A v témže referendu se pokládá v téže věci pouze jedna otázka. Lze však položit více otázek k různým věcem. No, tak to je švýcarský model, že proč v rámci jednoho, když už se to referendum svolá, tak se třeba odpovídá na více otázek na různá témata a v uvozovkách spláchne se to v rámci jednoho hlasovacího dne.

Dále říkáme, abych tady nečetl úplně všechno, ale jenom ty základní parametry, že občané můžou vyvolat referendum na základě podpisů nejméně 100 000 oprávněných voličů nejpozději do dvou let od zahájení sběru podpisů. Opět není to dogma. My navrhujeme 100 000 podpisů, protože Švýcarsko, které má, tuším, osm milionů obyvatel, tak má 50 000 podpisů, jestli si dobře pamatuji, tak jsme to trošku zvýšili, ale byla tady diskuse o tom, že hnutí ANO chce 700 000 podpisů, další chtějí 500 - 700 000. Já jsem mluvil minulý týden s panem prezidentem Zemanem, přímo jsem se na to ptal, tuto informaci jsem ani veřejně neřekl, nicméně mám svolení ji říct. Pan prezident Zeman prosazuje referendum, které by obsahovalo možnost hlasování u mezinárodních smluv a prosazuje 250 000 podpisů na vyvolání referenda. Takže vidíme, že tyto názory jsou tady a pojďme o tom mluvit. Dobře, když 120 hlasů se sesbírá jenom pod podmínkou, že to bude 500 000 podpisů nebo 700 000, no nám se to prostě nelíbí v SPD, ale nezbývá než s tím souhlasit, protože pořád je lepší, když projde nějaké referendum, nějaký zákon o obecném referendu a pak se v průběhu času bude třeba novelizovat, než aby tady nebyl žádný zákon o referendu. Takže jsme opět otevřeni debatě.

Dále říkáme, že návrh na vyhlášení referenda jsou oprávněni podat nejenom občané tou iniciativou, těmi podpisy, ale také vláda. To už jsme zažili u referenda o vystoupení z Evropské unie. Potom ten postup, který my navrhujeme, je, že prezident republiky rozhodne jednotlivě o návrzích, které mu byly zaslány a v pořadí, v jakém mu došly. Poté prezident republiky do jednoho měsíce poté, co obdržel návrhy, navrhne Ústavnímu soudu, aby Ústavní soud posoudil, zda-li je položená otázka v souladu s těmi parametry a také, zda-li je to v souladu s Ústavou České republiky. Ústavní soud rozhodne, zda-li je návrh referenda přípustný a zda navržené otázky, které mají být v celostátním referendu předloženy, jsou jednoznačné a srozumitelné a rozhodne do měsíce od toho návrhu, kdy ho obdržel od prezidenta republiky. Potom prezident republiky vyhlásí referendum do 14 dnů, kdy se rozhodnutí Ústavního soudu stalo vykonatelným a jinak by referendum nevyhlásil.

Potom tady právě velice řešíme, abychom vyšli vstříc těm námitkám, aby náhodou to nebyl populismus, aby lidé nemohli být ovlivněni nějakými populistickými návrhy nebo nějakým chvilkovým informačním záchvěvem, tak od té chvíle, kdy jsou splněny tyto podmínky pro vyhlášení referenda, tak navrhujeme, aby se referendum konalo nejdříve šest měsíců od splnění podmínek a nejpozději rok ode dne splnění těch podmínek. To znamená, je šest měsíců lhůta na to, aby si to téma sedlo, aby se uleželo v hlavách občanů, aby se o něm vedla veřejná diskuse, aby všichni si udělali nepopulistický obrázek a mohli se nad tématem zamyslet.

Dále navrhujeme, aby v případě, to se týká úspory finančních prostředků, že by termín, lhůta pro konání referenda měla být v posledních šesti měsících volebního období Poslanecké sněmovny, Evropského parlamentu, prezidenta republiky nebo funkčního období zastupitelstev územních samosprávných celků, tak by vyhlásil prezident republiky, v případě voleb prezidenta předseda Senátu, referendum tak, aby se konalo společně s těmito volbami. Je to úspora finančních prostředků, samozřejmě ideálem SPD, který máme ve volebním programu, je, aby byla hlasování, aby byly volby v České republice, elektronické. To je samozřejmě cíl, ke kterému bychom v budoucnu chtěli nasměrovat Českou republiku, to znamená digitalizace státní správy, samozřejmě zjednodušení, zlevnění, ztransparentnění celé záležitosti. Takže to prosazujeme už dlouho, není to z úst SPD ani z mých žádná novinka. Takže elektronická a úsporná státní správa. Ano, to je ono.

Potom v době, abychom ještě vyargumentovali tu výtku toho, jak ti odpůrci referenda říkají, že by to mohl být populismus a že lidé nejsou třeba znalí věci a ti odpůrci dělají z lidí hlupáky a sami ze sebe ty chytré a vyvolené, tak tady ještě říkáme, že v době začínající 60 dnů a končící 48 hodin před zahájením hlasování se vyhradí pro referendum v Českém rozhlase minimálně pět hodin a v České televizi minimálně pět hodin vysílacího času, který se bezplatně rozdělí rovným dílem mezi navrhovatele a oponenty referenda. To znamená ten, kdo se bude chtít seznámit s tématem, tak jakýkoliv občan České republiky by se mohl podívat a zákonem tuto stanovu, toto vkládáme do toho návrhu ústavního zákona, tak se bude mít možnost seznámit s pro a proti. Takže šestiměsíční lhůta a ještě diskuse v Českém rozhlasu, v České televizi. Ano, tento článek 7, pravda, nám někteří právníci vytýkají, že nemá co dělat v návrhu ústavního zákona, ale mnozí říkají a jiní zase říkají, že to vůbec nevadí, že právně je to v pořádku. No jo, jenže právě ti stejní potom kritizovali, že právě to může být, že lidé nebudou mít informace a jak to bude, a proto nejsou pro. Tak jsme to tam vložili a tím pádem tu výtku, že by lidé neměli informace, tady tímhle vyvracíme a je to zpracováno a právně je to zcela správně, je to jenom na rozhodnutí nás, zákonodárců.

Potom samozřejmě to referendum, ta rozhodnutí přijatá v referendu, jasně říkáme a to je důležitý parametr, že jsou závazná pro všechny a orgány a osoby. V Evropě máme dva typy referend. Jsou to referenda, řekl bych taková informační, viděli jsme to třeba v Holandsku, kdy se hlasovalo o bezvízovém styku pro Ukrajinu, Holanďané odmítli, a přesto to pod tlakem Evropské unie musela holandská vláda přijmout, vysmáli se do očí pod tlakem Evropské unie občanům Holandska, byl to jenom drahý předvolební průzkum, podle kterého se politici stejně neřídili, takže takto to rozhodně nechceme. Rozhodnutí přijatá v referendu chceme, aby byla závazná pro všechny orgány a osoby.

Jinak co se týče účasti, množství občanů, účast u referenda. Tak to je také jedna z nejspornějších otázek těch, co přišli na ty schůzky ohledně referenda, tady se také hodně láme chleba, protože my navrhujeme nulové kvórum. No, lidé se ptají proč, proč nulové kvórum. To znamená a argument proti referendu je, že přijde k referendu jeden člověk a může rozhodnout. Tak tomu argumentu tedy už vůbec nerozumím, protože já vím a doufám, že to víte i vy všichni, že jakékoliv volby v České republice mají nulové kvórum. Jeden občan může zvolit senátora, jeden občan může zvolit poslance a jeden občan může zvolit i prezidenta, když ostatní nepřijdou. A podívejte se, o jakých věcech rozhodnuje třeba senátor Dienstbier, o jakých věcech rozhodoval ve vládě.

Rozděloval desítky milionů, stamilionů korun tzv. politickým neziskovkám a další věci. A bylo to na základě toho, že ve druhém kole senátních voleb na Kladně dostal - tuším - asi 11procentní účast tam byla. Takže na základě 11procentní volební účasti v druhém kole senátních voleb, tato účast bývá i deset procent, bývá i dvanáct procent, takže takový mandát my tedy akceptujeme a já jsem pro. Akceptujme ho. V pořádku. Já neříkám, že ho nemáme akceptovat. Takže to je v pořádku. To znamená, když občané volí nás, politiky, k teplým korýtkům, tak to mnohým politikům vyhovuje. I když jich přijde pár tisíc. Ale je to mandát na šest let za milion korun ročně a je to tedy úplně v pořádku. Samozřejmě náklad na toho senátora je ještě mnohem vyšší, když k tomu přičtu asistenty a kanceláře. A najednou, když občan má rozhodovat o nějaké jednotlivé programové otázce, to znamená u voleb, abych to vysvětlil, jakými způsoby uvažujeme, tak u voleb, když jsou volby, tak ten stejný občan se stejným volebním právem si vybírá z balíku programových bodů, z balíku programu třeba 30 politických stran. A žádná stran nerozporuje to, jestli si občan ty programové body přečetl, nebo jestli si je nepřečetl. Prostě občan jde volit a předpokládá se, že je seznámen nějakým způsobem s volebními programy a že si volí podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a ta volba je platná. Takže ti odpůrci referenda říkají, že občan je pro ně dostatečně svéprávný na to, když dokáže rozhodnout o balíku programů třeba 30 politických stran ve sněmovních volbách, ale zároveň říkají, že občané prý nejsou schopni rozhodnout o jednom jediném programovém bodu z těch obrovských balíku programů na desítkách stran. Takže přece z logiky věci je to jednodušší, rozhodnout o jednom programovém bodu. Přece ta logika je úplně jasná. Takže rozhodnout o jednom jediném tématu je přece mnohem jednodušší pro občana, než se rozhodovat z desítek programů na desítky stran. Takže není jediný důvod přistupovat z této logiky věci na jiné parametry, než jsou u stávajících voleb. Naopak je tedy otázkou, jestli se ty parametry nemají ještě nějakým způsobem k nim přihlédnout jednodušeji, umožnit lépe občanům volbu a lépe se zúčastnit veřejného dění. A k tomu směřuje pochopitelně i náš návrh. Nicméně v té debatě, které se zúčastnily i některé ostatní politické strany Parlamentu, zazněly návrhy na to, aby tam bylo nějaké kvorum. A to kvorum, ty návrhy zaznívaly především, že by měly být mezi 30 a 35 % účasti u referenda. My navrhujeme sice nulu, ale když ostatní strany navrhují 30 až 35 %, tak já znova říkám. Nám se to sice v SPD nelíbí, ale akceptujeme to. Prostě to akceptujeme, protože máme jenom 22 hlasů, potřebujeme 120, takže prostě jsme připraveni a rádi uděláme programové kompromisy, hlavně aby něco přišlo. Takže opět říkám. Výmluva, my to chceme zamítnout, my chceme jiný návrh, není na místě. Pojďme to propustit přes první čtení do druhého a jak jsem už tady opakoval několikrát, bez jakékoliv časové lhůty se můžeme bavit v druhém čtení a parametry vzájemně upravit. Není žádný argument, že SPD tady předkládá nějaký návrh. Vždyť nějaký návrh jsme předložit museli. Je to součást našeho programu. My v SPD neleníme, my pracujeme od prvního dne, takže když koukám tady na tabuli, je tady série našich návrhů zákonů. Jsem rád, že to tak je, že naše práce je vidět. Ale znovu říkám. Není to potřeba zamítat. Vážení, uvědomte si, že jestli to tady budeme zamítat, tak ten návrh zákona o referendu po mých zkušenostech, ostatně i po zkušenostech, když se podívám na historii a je to v důvodové zprávě k našemu zákonu, tak se to tady probírá. Kolik tady už těch pokusů bylo a žádný se nedostal přes první čtení. Právě kvůli těm výmluvám, že prostě je potřeba hledat nějaké kompromisy. Pojďme je hledat v druhém čtení. Ukažme lidem jasně tu vůli strany. Byli to Piráti, bylo to hnutí ANO, bylo to KSČM, snad i ČSSD říkalo něco, že chce nějaké referendum. Tak pojďme jim ukázat, že ho opravdu chceme a ukažme, že jsme schopní se politicky dohodnout, že se tady nechcete jenom hádat. My chceme pracovat v SPD a pojďme si znovu sednout. Já myslím, že jsme v tom ohledu udělali skutečně maximum za SPD. Iniciovali jsme ty schůzky, oslovili jsme zástupce jiných stran. Musím tady pochválit paní Válkovou z hnutí ANO. Přistoupila k tomu velice věcně pracovně. Byly to příjemné diskuse, ale myslím, že bychom to fakt měli dotáhnout, aby to občanům něco přineslo.

Jinak dále tady navrhujeme k tomu zákonu, že je-li rozpor mezi zákonem schváleným v referendu a jinými zákony, postupuje se podle zákona schváleného v referendu. To je samozřejmé, protože ctíme ústavu. My pochopitelně jsme hnutí svoboda a přímá demokracie a z principu našeho hnutí už vyplývá, že si myslíme, že majitelem země je lid a že to je ta nejvyšší síla.

Dále říkáme, že zákon schválený v referendu smí být změněn, nebo zrušen pouze zákonem schváleným v referendu. Pochopitelně. To vychází z toho, o čem jsem tady hovořil. Že když občané se zúčastní celostátního obecného referenda na otázku, tak politici jsou z hlediska té právní síly postaveni níže než ten občan. To si myslím, že je zcela v pořádku. U těch mezinárodních smluv tady pochopitelně jasně říkáme, že pokud se podle tohoto ústavního zákona koná referendum k vyslovení souhlasu k ratifikaci nebo výpovědi mezinárodní smlouvy podle čl. 1, tak samozřejmě nahrazuje souhlas v takovém referendu vyslovený souhlas Parlamentu. To je ten bod, kdy říkáme, že samozřejmě je to pro nás velice důležité.

Jinak jsou tady výtky. Slyšel jsem různé výtky, že tam není v zákoně třeba dořešeno, když referendem projde jakási otázka, nějaká otázka, tak jiným způsobem to bude implementováno do zákona. Ale to už je otázka toho prováděcího zákona. Tam je potřeba, abychom diskutovali o prováděcím zákonu. My jsme si toho vědomi. Ne, že to tam není, protože je to nedostatek z naší strany. Toto je ten ústavní zákon a ten prováděcí zákon, to je další krok, abychom se na něm všichni shodli a my jsme pro tu maximální shodu.

Dovolte mi ještě krátce zaargumentovat resp. mluvit o těch hlavních mýtech, které jsou o přímé demokracii. Já bych řekl, že tím prvním mýtem, já jsem si tady udělal poznámky, že těch odpůrců nebo těch, kteří v podstatě nechtějí, nebo říkali v předvolební kampani, že chtějí sice referendum, ale ve skutečnosti třeba nechtějí a mají plná ústa argumentů proč ne, tak ten argument je, pro přímou demokracii prý nejsme zralí v České republice. Je zajímavé, že zákon o referendu mají třeba na Slovensku, takže já musím odmítnout tuto argumentaci. Protože jestli Slováci jsou zralí a my ne, tak to opravdu je dost hloupá argumentace a já myslím, že jsme všichni zralí dostatečně. A já na to říkám, jestliže si to někdo myslí, že tedy český občan není pro přímou demokracii zralý, tak pokud tohle je pravda, tak máme nejvyšší čas tady demokracii zavést a národ k ní přivést. Pokud budeme žít ve stranické oligarchii, která bude monopolně za občany rozhodovat, nikdy občany k odpovědnosti za vlastní zemi nevychováme. Prezident Beneš říkal: Pro demokracii musí být národ vyspělý a morálně silný. Jistě, že je lépe, že mají lidé morální a etické hodnoty, ale pokud je nemají, pak musíme mít opět silný systém, který umí reflektovat, korigovat naše morální nedostatky. Jestliže vím, že do Parlamentu se dostávají gauneři, pak musím mít možnost jejich konání kontrolovat, ovlivňovat a ne že jim dám bianco šek na roky vládnutí bez jakýchkoliv možností oprav. V přímé demokracii, to už nejsou citáty prezidenta Beneše, to už jsou moje názory, v přímé demokracii žili naši slovanští i germánští předkové. V přímé demokracii žijí indiánské kmeny u Amazonky a další desetitisíce indiánů v Mexiku a já si myslím, že když to dokážou oni, tak přece to dokážeme i my.

V přímé demokracii žijí po staletí Švýcaři, přímou demokracii zavedli také pařížští komunardi 19. století. A nikdo se nepozastavoval nad tím, zda jsou občané příslušníci rodu občiny či kmene zralí. Úvaha byla a je vedena jinak. Jsme si rovni v právech i povinnostech? A já říkám, že ano. A co je zásadní. Jestliže nejsme zralí a někdo si to tedy myslí, já si to nemyslím, pak je lépe tedy žít podle názoru těchto lidí v nějaké diktatuře nebo imitaci demokracie? Proč? Má někdo pocit, že reprezentanti zvolení nezralými voliči budou zralejší, odpovědnější či morálnější? Když někdo říká, že volič není zralý. Znovu říkám, že já si to nemyslím, protože co mám zkušenosti s mediálními střihy, ty dokážou úplně převrátit moje vystoupení tak, že se pak nestačím divit, co jsem vlastně řekl. Během dvaceti let jsme si vládu elit bez odpovědnosti vyzkoušeli.

Má snad někdo odvahu tvrdit, že elity se chovaly moudřeji než občané? Morálněji, slušněji, poctivěji? Naopak, mnozí z nich trumfli i největší gangstery. Loupež státního majetku z časů privatizace už v dějinách zřejmě nikdo nepřekoná. Země přišla nejen o miliardové majetky, ale připravila občany o veškeré iluze o svých elitách. Ze slova politik se stalo sprosté slovo a synonymum pro zloděje a korupčníka.

Druhým argumentem je, že demokracie je prý jen pro chytré a slušné. To také slyším od odpůrců přímé demokracie. Já myslím, že demokracie je v prvé řadě systém, který nepředpokládá na rozdíl od nějaké monarchie nebo církevní autokracie neomylnost či vyvolení panovníka a na rozdíl od oligarchie ani moudrost elit. Naopak, demokracie tedy ta skutečná, tím mám na mysli pochopitelně přímou demokracii, počítá se slabostmi lidí, počítá s tím, že i nejsilnější osobnost může selhat, nebo že lidé zvolí líbivého blbce. A proto přináším pojistky proti selhávání elit právě v možnostech tyto elity odvolávat a rušit elitami přijaté zákony. Myslíte, že přímá demokracie je nějakým vývojovým stadiem, ke kterému dospěla nějaká vrcholně vyspělá společnost? Obecně je tomu naopak. Přímá demokracie obvykle následuje jako reakce na extrémně neslušnou společnost, kdy pravda ti slušnější si nakonec vynutí právo spolurozhodovat. A naopak demokratický systém své občany vychovává a společnost v něm zraje k větší společenské odpovědnosti. To, že Švýcaři jsou obecně vzato zřejmě společensky vyzrálejší, angažovanější a zodpovědnější, jak někdo říká, a říkají to hlavně ti odpůrci přímé demokracie, já si to nemyslím, já si myslím, že jsme stejně vyspělý národ, může být právě díky silnému demokratickému systému. Je to přece až neuvěřitelně jednoduché. Pokud nemáte na dění vliv, tak nakonec rezignujete. Pokud ale máte možnost do řešení problémů mluvit a reálně je ovlivnit, pak se o ně obvykle začnete i zajímat. Znamená to také, že občané v zemích s prvky přímé demokracie jsou nejen angažovanější, ale daleko vyzrálejší a zodpovědnější. Ví, že jednotlivé problémy je třeba nazírat z mnoha rovin. Jsou zvyklí, že hlasování v referendu předchází společenská diskuse, že se objevují paralelní řešení a návrhy. Učí se a vědí, že nic není černobílé. Mimochodem v takových případech je velmi těžké tvrdit, že podlehnou nějakému populismu. Právě zastupitelský systém, který máme u nás v České republice, nutí občany věřit elitám. A elity nutí masy ohlupovat, korumpovat a podvádět, aby získaly hlasy. Řekne-li nějaký člověk, že je demokracie nesprávná, protože většina lidí jsou hlupáci, je tu pro filozofa několik způsobů, jimiž se může bránit. Nejpochopitelnější jest udeřiti jej prudce a přesně zrovna do špičky nosu. Je to známý citát jednoho amerického filozofa.

Další argument. Prý se bude hlasovat o každé blbosti. Třetí argument, který hodně slyším, prý se bude hlasovat o každé blbosti. Já jsem se podíval, jaké jsou celosvětové zkušenosti a celosvětové zkušenosti říkají pravý opak. Jednak se o každé blbosti nehlasuje. Ve Švýcarsku se konají referenda jednou za čas a hlasuje se v nich současně o více problematikách. Samozřejmě referenda mají na různých úrovních, takže frekvence je pochopitelně proměnlivá. Ale to lze považovat za extrém. Občané si nebudou žádat referendum ohledně každého ze stovek zákonů, co ročně prochází Parlamentem. Švýcarský model je skutečně ten, který má tu přímou demokracii nejdále. Ovšem jednou za rok si je určitě možno představit i v České republice, že se nashromáždí několik důležitých témat. Když to vezmeme konkrétně, bezesporu by se v minulosti konalo například referendum o církevních restitucích nebo o S-kartách. V současnosti by to asi skutečně bylo referendum o naší přítomnosti v Evropské unii, nebo o přijímání či odmítání migrantů. K vyhlášení referenda zákony ve světě předpokládají, že minimálně 1 až 2 % voličů mají zájem o daném problému hlasovat. To znamená, že občané na danou otázku, o které by chtěli, aby se hlasovalo, sesbírají na své náklady dostatečné množství podpisů oprávněných voličů. Nehrozí tak, že hlasování si vynutí kdekdo a kdykoliv se mu zamane, nebo že by byl nesmyslně zatěžován veřejný rozpočet. Proto se znovu vracím k tomu, co jsme říkali, že klidně pojďme, byť my s tím nesouhlasíme, ale nemáme problém udělat kompromis vzhledem k našemu počtu hlasů, zvednout počet podpisů pro vyvolání referenda, a tím máme skutečně definitivně vyřešen argument, že bychom se tady snad ureferendovali. To není pravda. To už jsem tady vysvětlil, nebo že by tady pořád byla referenda. Opět, je to lež, svědčí to o absolutní neznalosti problému. Uznávám, že musí jít o problém, ale takhle je taky náš návrh referenda koncipován, který zaujme dostatečné množství občanů, aby o něm vůbec přemýšleli. A pak teprve je možné na základě dostatečného množství podpisů občanů vyhlásit referendum o zákoně či odvolání politika.

Dalším čtvrtým mýtem o referendu a přímé demokracii je, že prý budou vítězit populistické návrhy. Až tady zase někdo bude říkat nesmysly o populismu a o tom, že lidé budou chtít třeba zrušit daně, slyšel jsem tento argument, tak opět praxe ze zemí, kde fungují neomezená referenda, ukazuje, že to tak vůbec není. Ono je to dokonce naopak. Všichni se chovají zodpovědněji. Díky tomu, že se všichni svým způsobem podílí na vládě daleko více a hlouběji problémy diskutují, více se zajímají o veřejný život a všichni občané i politici cítí ke své zemi, kraji a obci větší odpovědnost a loajalitu. Příklad z praxe: před pár lety měli Švýcaři skutečně v uvozovkách populistické referendum o tom, zda uzákonit týden placené dovolené navíc. Řekněte, kdo by to nebral? Kupodivu, byť spousta Švýcarů byla původně pro, po důkladné diskusi všech pro a proti nakonec volno navíc odmítli. A to je přesně ten prostor na tu diskusi, který v našem návrhu zákona necháváme. Je to přesný opak současného stavu v České republice, kdy lidé vědí, že nic nezmění, a tak na veřejné problémy rezignují, maximálně na ně nadávají. A my, naše hnutí SPD, prostě chceme zapojit občany více do veřejného dění. Chceme, aby se posílila občanská společnost, aby lidé byli aktivnější. To je to důležité pro nás, tak to chceme dělat. A navíc vím, že ty klasické stranické oligarchie chtějí spíše voliče znechutit, aby byla co nejnižší volební účast, a protože mají hodně členů a lidí zakotvených třeba někde ve státní správě, ví, že se vždycky do Parlamentu dostanou. Ale my chceme pravý opak, my to chceme občanům umožnit, my chceme, aby byla co nejvyšší volební účast, my v SPD chceme lidi co nejvíce motivovat, chceme skutečnou demokracii. Navíc není hloupější argument, takzvaně v uvozovkách, demokratického politika, že si lidi prý odhlasují nějakou blbost. Kde to jsme? V této zemi mají vládnout občané a pokud se většina rozhodne, že se třeba Brno odtrhne od Prahy, je to jejich volba. Nikdo nemá právo nutit občanům svůj názor. Bezesporu se čas od času určitě hloupé, nereálné návrhy objeví. Ale věřte, že zdravý rozum obvykle zvítězí, takže ani takový návrh neočekávám, že by se odtrhlo Brno od Prahy a tak podobně. A pokud by náhodou zdravý rozum chyběl, nepomůže ani parlamentní demokracie, viz kdysi vítězství nacistů v Německu. Možnost politiky odvolat nebo v referendu odvolat zákon je v tomto světle naopak velmi vítaná pojistka. Chcete důkazy v praxi? Občané Švýcarska nevyužili svá demokratická práva na přeměnu státu na nehumánní nebo autoritářskou diktaturu vedenou populistou. Ve Švýcarsku neexistuje trest smrti a nejsou ohrožena lidská práva. Navíc švýcarští občané nemají žádné plány vzdát se svého mimořádně demokratického systému. A mimo jiné nelibost Švýcarů vůči Evropské unii je přitom přímo spojena s její nedemokratickou podstatou. Tím mám na mysli podstatu Evropské unie.

Dalším argumentem, mýtem o přímé demokracii a zákoně o referendu je, že to bude drahé, že to prý bude drahé. V prvé řadě bych rád připomněl, že žijeme ve třetím tisíciletí a už dnes by šlo bez problému a prakticky v uvozovkách ze dne na den nahradit papírové hlasování elektronickým. Dokonce to mají třeba i v pobaltských zemích, daleko na východ od nás. V praxi to znamená, že se nejde do volební místnosti za plentu jako dnes, ale místo lístečku do urny se zmáčkne tlačítko na hlasovacím přístroji. Tím odpadá jak tisk sta miliónů hlasovacích lístků, tak i ruční sčítání, sta milionů myslím ve volebním období při neustálých volbách, pochopitelně, které bývá často zpochybňováno.

Elektronické hlasování je už v případě obecních voleb zavedeno třeba ve Velké Británii, kde hlasování bylo možné i přes internet a telefonicky, elektronicky se hlasuje v Belgii, USA nebo ve Švýcarsku, v různých úrovních u různých typů hlasování a postupně se šíří ve všech civilizovaných zemích. Takže naopak, ne, že to bude drahé, věřte, že naopak na tom vyděláme.

To, co je ale zásadní, jsou jednoznačné ekonomické důkazy. Průzkumy a statistiky ukazují, že tam, kde je více prvků přímé demokracie, tam se daří ekonomice a občanům daleko lépe, a to bych chtěl zdůraznit. Je to přesně naopak, ten argument, že to bude drahé, je to přesně naopak. Je to přesně naopak! A budu konkrétní. Konkrétní např. ve Spojených státech v roce 2004 dělala na toto téma výzkum agentura Bloomberg a zjistila, že ve státech USA, kde nefungují referenda, je promrháno v průměru o 20 % více veřejných výdajů. Stejně tak ekonomové ve Švýcarsku porovnávali kantony, tedy samosprávné celky v rámci Švýcarska, a zjistili zcela jasné statistické údaje, které říkají, že tam, kde mají občané větší práva v oblasti přímé demokracie, tam mají lepší ekonomické výsledky, nižší daňové úniky, nižší zadlužení, nižší daně, nižší veřejné výdaje, ale paradoxně levnější a kvalitnější veřejné služby. Ukazuje se, že zastupitelé mají tendenci rozhazovat veřejné peníze a že iniciativa a referendum jsou v případě, že je zavedena přímá demokracie, efektivními nástroji, jak toto chování korigovat. Takže naopak, zavedení referenda a přímé demokracie nebude drahé, ten výsledný efekt je přesně opačný.

V mnoha švýcarských kantonech se musí potvrdit referendem plánované vládní výdaje. Studie zkoumající rozpočtové chování kantonů, kde je a není nutno tyto výdaje podrobovat veřejnému schvalování, ukázaly, že v kantonech se schvalovací povinností jsou veřejné výdaje minimálně o 17 % nižší ve srovnání s kantony, kde podobná povinnost neexistuje.

Také se prokázalo, že ty kantony, kde je snazší přístup k referendu, tím mám na mysli nižší podpisové požadavky, utrácejí výrazně méně. Takže když se mě bude kdokoli z vás ptát, k čemu je mi přímá demokracie, když kvůli tomu nebude chleba levnější, tak odpověď je jednoduchá. Jistěže bude. Je totiž zásadní rozdíl tím, jestli zemi nebo kraj nebo obec řídí, řekl bych, nekompetentní lidé nebo dokonce gauneři bez odpovědnosti, nebo lidé, nad kterými visí Damoklův meč referenda nebo okamžitého odvolání.

Pravda je ta, že tam, kde hlasují o zákonech a mohou dokonce přehlasovat či odvolat poslance, mají přebytkové rozpočty, a světě, div se, stát sice méně utrácí za veřejné výdaje, ale veřejné služby jsou kvalitnější než ve státech, kde o rozpočtech a utrácení monopolně rozhodují politici bez odpovědnosti k voličům. Takže je nejen hloupost tvrdit, že přímá demokracie je drahá a nemůžeme si ji dovolit. Ne. Současná pseudodemokracie je drahá a už si ji nemůžeme dovolit. Je to přesně naopak. Anebo si myslíte, že by občané dovolili rozkrást republiku jako v minulosti politici? Že by dovolili privatizovat bohaté státní firmy za symbolické drobné, a naopak, že by dovolili, aby stát hradil škody a dluhy za zloděje a podvodníky? Že by dovolili zrušit stíhání stovek podvodníků, jako jsme zažili v rámci amnestie?

Ani největší škarohlíd nemůže tvrdit, že by občané byli natolik blbí a tohle připustili. Ten, kdo tohle ale připustil, byli čeští a moravští politici.

Další výtkou, která je proti referendu a proti přímé demokracii, je, že poměrný systém je také demokratický. Jelikož volič svobodně volí svého zástupce. No, je to velká lež, přestože ovšem navenek vypadá logicky. Jak tomu je ve skutečnosti? Ve skutečné demokracii mají prezident, vláda i Parlament mandát od všeho lidu. Dokonce to tvrdí naše Ústava. Ovšem to předpokládá, že tento mandát mu lid svěřuje dobrovolně. Jinak by to nebyla demokracie. Pakliže je tento mandát dobrovolný, pak ale není možné direktivně občany nutit, aby tento mandát odevzdali, ale musí mít možnost si ho i ponechat a vykonávat ho sami. To je, sami vládnout. Tedy sami rozhodovat o zákonech, vládě či prezidentovi.

Už jsem to říkal v úvodní části mého projevu, že prostě vynucený mandát není mandátem. A jak jsem říkal, upozorňoval jsem na autory nizozemské knihy o přímé demokracii, kteří zastupitelskou demokracii přirovnávají k loupežnému přepadení, a ten příměr už tady nebudu opakovat.

Zastánci čistě zastupitelského systému tvrdí, že občané odevzdali dobrovolně mandát svým zastupitelům a ti proto mají právo rozhodovat. Ignorují ovšem skutečnost, že tento druh mandátu vytváří vnitřní rozpor. Legitimní mandát je jako legitimní dar. Je možné ho darovat pouze dobrovolně. A dobrovolnost znamená, že občan musí mít možnost mandát nedarovat, ale zvolit si možnost přímo rozhodnout prostřednictvím referenda. Mandát vynucený je falešným ukradeným mandátem.

Další argument proti referendu je, a to jsem tedy slyšel, a to jsem se tedy dost vyděsil, kdy občanům, kteří žádají zákon o referend bylo vzkázáno: Tak si založte vlastní politické strany. Ta to, opravdu, je pozoruhodný argument. Zastánci čistě zastupitelského systému říkají, že každý má možnost založit si vlastní politickou stranu a ucházet se o místo v Parlamentu sám. No, bezesporu, ta možnost je, ale tento argument ignoruje princip svrchovanosti lidu. Ta se odvíjí od možnosti určovat, jakým způsobem se přijímají rozhodnutí. Je přece jasné, že většina lidí by se chtěla k mnoha otázkám vyjadřovat, ale pouze několik lidí aspiruje na místa poslanců Parlamentu. V demokracii je třeba toto přání respektovat. Kdokoliv, kdo proti přání většiny prohlásí, že přímé rozhodování není povoleno a že pokud chcete dosáhnout změny, musíte získat místo v Parlamentu, staví se do pozice nadřazenosti a porušuje svrchovanost lidu. Pokud se lidé chtějí vyjádřit ke specifickým otázkám a není jim to umožněno, je jasné, že lid ve svých rukou moc nenese. Je to citát z holandské knížky Direct democracy, Přímá demokracie, vyšlo v Bruselu v roce 2007, autoři Josth Verhults a Arien Nieboer.

Dalším argumentem, který je proti přímé demokracii, je, ti odpůrci, kteří říkají argument, je, že poměrný zastupitelský systém je u nás prostě prý tradiční. Tradice? No, tradice byla taky vyslýchat obviněné na mučidlech nebo boží soud. Argument, že něco je tradiční, na co jsme zvyklí, je ta největší blbost v případě odpůrců přímé demokracie. Takový argument má jen ten, kdo už žádný nemá. Už Masaryk chtěl naopak dospět k přímé demokracii švýcarského typu a první prozatímní československá Ústava obsahovala všelidové hlasování, ale faktem je, že masivní odpor politických stran tuhle myšlenku zhatil.

Zastupitelská demokracie je taková forma polodemokracie. Je to ústupek mocných tlaků zdola, ale takový ústupek, který zachovává moc jako privilegium. Ti, kteří mají peníze, si mohou kupovat volby. Ti, kdo mají velké peníze, si kupují celé politické strany.

Dalším argumentem je, že budou vítězit lobbisté, když tady bude zákon o referendu. Je to ten argument odpůrců přímé demokracie.

V posledních 30 letech, tak to bych také na to rád zareagoval. V posledních 30 letech, mocná finanční lobby např. v USA, potichu a bez diskusí postupně rušila pravidla regulující finanční trhy a soukromý finanční sektor. Bankovní lobby nejenže řídila politiky, ona dokonce své zástupce dosazovala do exekutivy a bankéři se stávali ministry. Deformace finančních zákonů rostoucí anarchie a absence kontrolních a regulačních mechanismů svým způsobem "nadrogovalo" finančníky, kteří jako extázi roztočili spirálu půjček na půjčky, obrovské podvodné letadlo, které pak vyústilo ve světovou hospodářskou krizi. Dobře si na to období tady všichni pamatujeme.

A opět jsme u zásadní otázky. Svolili by občané k rušení regulací a kontroly finančního sektoru? My tvrdíme, že nikdy. Občané, pravda, nejsou odborníci na všechno, ale v principiálních otázkách nakonec vítězí a je hlavní zdravý rozum. Navíc, dopady krize, ty na svých bedrech mají prostí občané. Desetitisíce Američanů bylo tehdy bez edomova, bez práce, bez peněz. Hoši z Wallstreetu a Washingtonu DC o své tryskáče nepřišli. V České republice v minulých letech přece nikdo programově a systémově zákony nediskutuje s veřejností ani s odborníky. A opozice se tu válcuje bez jakýchkoli diskusí, natož kompromisů.

Čest výjimkám! Ale ty jaro prostě nedělají.

Musím říci, připomenu jenom takovou věc z minulosti: typické byly např. sociální reformy z pera tehdejšího ministra práce a sociálních věcí pana Drábka, např. sKarty, které neměly dokonce podporu ani ve vládní koalici. Je pravda, že demokracie nebo i přímá demokracie není samospasitelná a k vytvoření dobré společnosti patří daleko víc, hodnotový systém, morálka, etika. Přímá demokracie není ani cíl. Je to společenský systém. Jsou to pravidla a je to jen cesta k lepšímu životu lidského společenství. A to je náš cíl v SPD, to je našim cílem.

To nejdůležitější v tom společenství, které chceme zlepšovat, aby se lidem v naší republice žilo co nejlépe, jsou lidé. Ale tady nelze čekat, až se narodí nějaká jiná, nebo jak odpůrci referenda a přímé demokracie říkají, nějaká lepší generace nebo nějací lepší lidé. Prostě lidé jsou takoví, jací jsou, a jsou to občané České republiky. A já rozhodně nebudu soudit, jestli jsou lidé tací nebo onací, jako to tady dělají v souvislosti s návrhem referenda jiné politické strany. A já si ohledně této otázky myslím, že o to, abychom byli my a naše děti lepší, odpovědnější a slušnější, o to musíme hlavně usilovat už teď a každý okamžik našeho života.

Závěrem mi dovolte říci, proč si myslím, že jsou tyto změny, které navrhujeme, tzn. změny k přímé demokracii, nutné. Drtivá většina kritiků přímé demokracie také argumentuje zvykem. U nás je zažitý takový a makový systém, má u nás tradici, neměli bychom měnit, protože u nás nejsme na jiné systémy zvyklí. No, stačí se opravdu jen trochu zamyslet, a jak už jsem zdůvodnil ve svém projevu, tento argument je spíš zoufalý výkřik po udržení stávajícího systému bez jakékoli věcné logiky. Vždyť i my, když se podíváme do naší historie, tak nějaké tisíciletí jsme žili v rodovém společenství, pak ve feudálním, pak v raně kapitalistické monarchii. Každý z těchto systémů se přeci jednou přežil a uvolnil místo jinému, modernějšímu. To, co je pro vývoj směrodatné, je prohlubování demokracie.

Asi nikdo by dnes netrval na znovuzavedení otroctví jen proto, že pro většinu civilizací to byl tradiční a nejdéle trvající institut. Dějiny se prostě ubírají tak, že jednoho dne zaniklo otroctví, poté si bohatí muži vydobyli právo volit a po nich i chudí bílí muži, pak i barevní a nakonec dostaly právo volit i ženy. To cituji - abych nebyl nařčen z nějakého rasismu - cituji z knížky, která mluvila o tehdejší Americe.

V každém momentě, když se bojovalo o prohloubení demokracie, se vyskytly námitky proti. A vždy vycházely z tradice. Ano, bývaly tradicí rituální lidské oběti. Ale máme za to, že dnes už nemá smysl takové tradice udržovat.

Teprve v 19. století se začalo prosazovat všeobecné hlasování. Univerzální systém jednoho hlasu se objevil poprvé ve Spojených státech amerických, ale do poloviny 19. století měli toto právo ve většině států USA jen bílí muži, kteří měli majetek. Ženy a tzv. barevné obyvatelstvo nebylo pokládáno za oprávněné volit. V roce 1870 po občanské válce získali ústavní právo volit i tzv. barevní. Americké ženy modré, zelené, či jakékoliv barvy, musely čekat až do roku 1920. Takže to byl vývoj, jak se demokracie postupně vyvíjela. A ženám bylo v USA dokonce hlasovací právo v některých státech zavedeno na základě referend. Což by dnešní ženy mohlo přimět k zamyšlení nad prospěšností přímé demokracie.

Ve Velké Británii se pracující bouřili a za právo volit tvrdě bojovali desetiletí až do konce 19. století. Sufražetky v letech 1904 až 1918 statečně demonstrovaly dokud nedostaly hlasovací právo ženy nad 30 let a všichni muži nad 21 let. A dál pokračoval boj za právo volit pro ženy nad 21 let za posměšného označení "volby slepic". Demokracie, jak vidíme, tedy není nikdy kompletní. Demokracii je třeba chápat jako organický proces, který se vyvíjí. Demokracie nemůže zastavit svůj rozvoj a prohlubování, tak jako člověk nemůže přestat dýchat. Demokratický systém, který zůstane statický a nezměněn, bude upadat a stane se nedemokratickým. Současný neklid ve společnosti je způsoben tímto nepružným procesem, který máme v současné době v České republice. Jsme svědky toho, že demokracie v naší společnosti je pokřivená. A myslím, že právě proto je načase udělat ten krok dál, k dalšímu kroku, k větší demokracii, která by vyhovovala občanům České republiky.

Současný oligarchický stranický systém má vady, za které zdánlivě mohou pochybení jednotlivců. Ale problém není v jednotlivcích, ale v systému, který zákonitě jednotlivce a strany nutí chovat se tak, jak se chovají. Systém je nutí sledovat dílčí stranické cíle na úkor zájmů všeobecných, protože v opačném případě by jim hrozilo, že ztratí důvěru svých voličů a budou porušovat svoje předvolební sliby. Současně nepřímá demokracie ztěžuje politikům také sledování dlouhodobých cílů, a to proto, že o politických stranách se rozhoduje neustále v nějakých volbách. Oligarchie má přirozenou a stálou tendenci se rozšiřovat na úkor demokracie a má snahu upřednostňovat své stranické a krátkodobé zájmy na úkor veřejných a dlouhodobých dobrých cílů.

Co z toho plyne? Z toho logicky plyne, že náš stát by měl ve třetím tisíciletí posílit prvky demokracie. Ano, je třeba posílit přímou demokracii.

Děkuji za pozornost a prosím o podporu zákona o referendu.