Jakkoliv to tak nemusí z některých čísel na první pohled vypadat.

Vezmu namátkou část témat, která by bylo dobré znát – díky nim bude jasné, že pravda není růžová. Zatím není ani černá jako noc. Ale příští ministr financí/ministryně financí bude potřebovat skutečně zásadového premiéra a zásadovou politiku, aby se to dalo zvládnout. Bude nutné strašně utáhnout kohoutky. Jinak pojedeme z kopečka směrem k neúprosnému kolapsu.

Tak například. Pouze třetina našeho státního dluhu je financovaná bondy s dlouhou splatností. Před minulými volbami jsme emitovali ohromné množství dluhu s krátkou splatností, na které nám trh dal záporný úrok. To v té době nebylo nic tak zvláštního. Ale racionálně hospodařící státy neskákaly zdaleka tolik po záporných hodnotách, šly si na trh pro desetileté peníze za procento – dvě. Tím získaly čas. My jsme nezískali nic, kromě líbivě vypadajícího předvolebního argumentu ANO, že si půjčujeme za záporné úroky. Až budeme muset v dalších měsících tento dluh znovu refinancovat, bude to za podstatně více. Celkově na tom v onom desetiletém období proděláme kalhoty.

Druhá potíž. Mandatorní a kvazimandatorní výdaje už letos brutálně vzrostou – pokles jejich podílu v rámci celého rozpočtu 2020 byl zajištěn prudkým a logicky naprosto mimořádným růstem ostatních výdajů. Ten jenom zamaskoval trend, nic jiného. Ale letos dosáhnou skoro 55 procent u mandatorních a společně s kvazimandatorními výdaji to bude 76 procent. Tím se přiblížíme rekordům v této disciplíně. Co je horší. Pokud nepřijdou drastické škrty a nebo drastické zvýšení daní (které nyní koalice ANO – ODS – SPD – KSČM slavnostně „snížila“) tak v roce 2022 nastane katastrofa: mandatorní výdaje se vyhoupnou nad 58 procent a kvazimandatorní na dohled naprosto šílených 80 procent. Svou vinu na tom ponese i obsluha dluhu.

Kdybych to měl říci jednoduše, tak ministerstvo financí svými rozhodnutími položilo nástupci paní ministryně do cesty asi tak milion nášlapných min.