Po sametové revoluci roku 1989 byl schválen tzv. Lustrační zákon č. 451/1991 Sb., a č. 279/1992 Sb., které zabraňují tomu, aby mohli členové a agenti StB či jejich spolupracovníci usednout v důležitých státních i vládních funkcích. Vzhledem k tomu, kolik tito lidé napáchali zla, považuji toto opatření za stále aktuální.

V poslední době se však začaly v některých novinách objevovat články, které hlásají, že lustrační zákon již není potřeba, že je to již přece 24 let od Sametové revoluce atd., že spolupráce s tajnou policií nebyla nic tak hrozného apod. Zajímavé na tom je, že tyto články se objevují zejména v novinách, které nedávno koupil Andrej Babiš.

Pro pochopení nutnosti, proč by takoví lidé neměli ani v současné době zastávat důležité státní a vládní funkce, je potřeba se podívat do historie, co to vlastně byla StB a co znamenala spolupráce s ní.

Co byla StB a agenti StB?

StB byla politická policie, která byla pod kontrolou Komunistické strany Československa (KSČ), metodicky ji vedla KGB – sovětská tajná policie. Sloužila k likvidaci odpůrců komunistického režimu. StB si budovala sít udavačů a agentů, kteří zrazovali svou činností vlastní zemi a kolaborovali s komunistickým režimem. Nejvyšší či nejužší formou spolupráce byl agent StB. Agent StB byl člověk, který žil normálním civilním životem, pracoval v nějakém civilním zaměstnání a ke spolupráci s touto tajnou policií se písemně zavázal a aktivně pro ni pracoval. StB zatýkala lidi, které ji agent označil jako nepřátele komunistického režimu, a následně je vyslýchala, mučila a věznila v komunistických lágrech. Řada z těch, které agent StB udal, skončila už po vyšetřování v Bartolomějské ulici či tzv. Hradčanském domečeku s doživotními následky, někteří z nich mučení nepřežili.

Hradčanský domeček byla za války nejkrutější mučírnou gestapa a po válce ho převzala i se všemi metodami a krutostmi právě StB. Umučili zde k smrti např. filozofa Karla Lukase či kněze Josefa Toufara. StB též prováděla vraždy nepohodlných osob jako např. kněze Přemysla Coufala či vysokoškoláka Pavla Švandy.