Přiznám se, že pro mě nebyl výsledek prezidentské volby zas až tak překvapivý. Nepřipouštěl jsem si jen (spíše platí, nechtěl jsem si připustit) závěrečné skóre volby rozdílem třídy.

A tak jsem mohl s předstihem uvažovat o příčinách volební prohry R. Fica. R. Fico vždy v minulosti dělal volební kampaň naplno, s velkým osobním nasazením a příkladným emočním angažmá. Někdo, nevím kdo, mu před dvěma léty – po grandiózním vítězství v parlamentních volbách – vcelku moudře poradil, aby se změnil z politického lídra ve státníka. Ve státníka, který bude schopen získat hlasy významné části slovenské střední třídy. Bez těchto hlasů nemohl R. Fico vyhrát prezidentskou volbu.

R. Fico zaznamenal v posledních dvou letech skutečně jistou osobnostní proměnu. Na významnou část občanů začal ovšem působit jako technokrat bez velkého osobního angažmá. O validnosti této mé premisy svědčí mj. to, že ve II. kole prezidentské volby nedocílil, pokud jde o počet odevzdaných hlasů, zdaleka ani volebního výsledku svého Smeru z minulých parlamentních voleb před dvěma lety.

Zdá se, že velkou chybou R. Fica a Smeru bylo také to, že po vynikajícím výsledku posledních parlamentních voleb, ve kterých Směr získal absolutní většinu křesel v parlamentě, nenabídl plnohodnotnou účast ve vládě např. KDH. Byla by to dobrá investice, ze které by mohl těžit dnes dividendu. Ale to se nestalo.

A za třetí, ještě před pár týdny bylo v rukách R. Fica samotného, aby si pro druhé kolo volby prezidenta „vybral“ jiného, vyhraněně pravicového kandidáta Procházku. Např. tím, že by na něj útočil, chodil by jen s ním do debat.