Děkuji za slovo. Vážené dámy, vážení pánové, novela zákoníku práce - musím předřečníka v tomto trošičku podpořit - je vždycky ožehavá, protože to je opravdu lákavý materiál. Minulé volební období jsme se s ním vypořádávali několik let a vlastně jsme se nevypořádali. Možná je to dobře. Já jsem tedy byla jedna z těch, která byla ráda, že to neprošlo ve znění, které tady bylo naplánováno.

Musím říci, že teď se tady zabýváme drobnou změnou, celkem je to jenom devět slov včetně předložek, v tom návrhu zákona, že si myslím, že pokud se budeme všichni snažit o střídmost v dalším projednávání, nebudeme se snažit úplně změnit to, co je touto novelou zamýšleno zlepšit, tak bychom mohli velice rychle dojít k závěru.

Já tady chci podpořit samotný návrh předkladatelů. Myslím si, že to je změna, která je potřebná, rozumná, že opravdu ku prospěchu lidem, kteří už i tak procházejí obtížnou životní situací, ať už je to z důvodu nějakého úrazu nebo nemoci, nicméně je tam přece jenom jedna drobná věc, kterou je třeba změnit, a jsem tedy ráda, že ten návrh nebude projednán v devadesátce hned v prvním čtení, protože právě té věci bychom měli podle mého názoru věnovat pozornost při projednávání ve druhém čtení a ve výboru. Je to otázka určité řekněme diskriminace těch nebo nerovnosti vůči těm, kteří sice mají nějaký závažnější úraz, ale přece jenom ještě se pokoušejí a chtějí zůstat aktivní na pracovním trhu, chtějí se zaměstnat resp. pokračovat v práci, byť jejich podmínky jsou v daném momentě složitější, ale po určitém čase vyhodnotí svoji osobní situaci tak, že opravdu je pro ně příliš náročné pracovat a v daném momentě se rozhodnou opravdu využít přesně tady toto ustanovení.