Vážený pane předsedající, dámy a pánové, dovolte mi, abych se ve svém příspěvku věnoval paragrafu 1 zákona, který dnes projednáváme, který se týká nepřijatelnosti žádosti oprávnění k pobytu pro občany Ruské federace a občany Běloruska. Pan ministr je tady za mnou, my jsme se toho trošičku dotkli i... ne, to vám nevyčítám i neříkám, že jsme to již trošičku rozebírali i na výrobu pro bezpečnost. A já vím, že ta hranice, že to trošku zavání takovou tou kolektivní vinou. A bavili jsme se o tom, jestli to je jakési uznání kolektivní viny a trestání za to, nebo není, protože ta hranice je hrozně tenká.

A já teď nechci rozebírat to, jestli to je, nebo není, nicméně problém je v tom... nebo ještě začnu pochvalou možná, já oceňuji snahu vlády, protože ten paragraf 1, který tedy hovoří o tom, že nebudeme přijímat žádosti o oprávnění k pobytu od občanů Ruské federace a Bělorusko, tak má i odstavec 2, který dává vládě možnost udělat nařízení vlády, kde stanoví výjimky z tohoto zákazu.

A já oceňuji to, že vláda v tom připravovaném nařízení, které jsem měl k dispozici, rozšířila ty možnosti a ten okruh lidí, kteří to oprávnění nebo tu výjimku můžou dostat, je větší. Přesto existuje skupina lidí v rámci tohoto zákona, která na tuto výjimku nedosáhne. A já musíme říci, že mě velice oslovilo několik mailů, které jsem dostal, některé jste určitě dostali i vy, protože tam byly adresy na všechny poslance, které nás opravdu úpěnlivě žádaly o to, aby mohli spolu žít. A já řeknu jen jeden příklad, je to občan České republiky, který tady žil x let s přítelkyní, přítelkyni docházelo oprávnění k pobytu, musela se vrátit do Ruska a bohužel mezitím vyšel zákaz a už se nedostala zpátky a nemá možnost tu se svým přítelem žít a pobývat dál.