V září 1938 vystoupil tehdejší britský premiér Chamberlain na londýnském letišti z letadla a mával nad hlavou údajně skvělou smlouvou s Hitlerem. V projevu pak svým občanům hlásil, že zajistil „mír pro naši dobu“. O rok později byly obě země ve válce a Chamberlain se zapsal do dějin jako slabý premiér, jenž se v klíčové chvíli zachoval zbaběle a hloupě. Jeho nástupce, který své zemi neslíbil nic jiného než „dřinu, krev, pot a slzy“, se naopak stal nejen národním hrdinou.

Ne, vážně nechci srovnávat Evropskou unii s nacistickým Německem. Ostatně by to ani nesedělo, protože na rozdíl od Chamberlaina, který přivezl domů alespoň iluzi výhodné dohody, současná premiérka Theresa Mayová vyjednala v Bruselu faktickou kapitulaci své země. Jak více rozebírá tento článek, jde skutečně o smlouvu naprosto tragickou. Británii by podle ní zůstala většina nepříjemných povinností vůči EU, ale odchodem ztratí i to málo vlivu na dění, co dnes má.

Brusel dojednáním této smlouvy propásl možnost vyrazit svým euroskeptikům trumfy z ruky. Kdyby se býval k Velké Británii zachoval velkoryse a umožnil hladký rozchod při zachování dobrých vzájemných vztahů, mohl posílit pozitivní obraz organizace, jíž jde skutečně o mír a prosperitu v Evropě. Místo toho zaujala EU nekompromisní pozici, aby všem členským zemím ukázala, kde je jejich místo, a že z této organizace se zkrátka nevystupuje. Potvrdila tedy dojem zlovolného uskupení, která svým členům diktuje podmínky a drží je při sobě strachem z následků a pomsty. Všem svým kritikům, údajným populistům a ruským agentům, tak nabila ostrými.