Když občané České republiky rozhodli v referendu o vstupu naší země do Evropské unie, završila se etapa našeho „návratu“ na Západ. A tehdy i dnes bylo a je zřejmé, že jakákoliv nadnárodní instituce či organizace si uzurpuje jisté rozhodovací pravomoci, které pak odjímá národním státům. Zároveň se od našeho vstupu do EU změnila i pravidla fungování pomocí tolik kritizované Lisabonské dohody. Ale ruku, na srdce, Česká republika byla při tom a tuto smlouvu ratifikovala. Takže je farizejské tvrdit, že za to mohou pouze představitelé Unie.

Problematická je také nemožnost dlouhodobého srovnání vývoje uvnitř EU, včetně rozvoje demokratické a občanské společnosti a zejména vývoje sociální koheze uvnitř jednotlivých členských států Evropské unie. Prostě proto, že v naší zemi bylo 45 let totalitní zřízení.

Co je však podstatné je skutečnost, že bez vstupu do EU by se nám neotevřely dveře spolupráce i s mimo evropskými zeměmi, například dnes tolik diskutované Číny.

Stalo se nepsaným zvykem, že za naše problémy může vždy někdo jiný. V řadě případů to jsou byrokraté z Bruselu. Vždyť i Velká Británie odsouhlasila v referendu svůj odchod právě na kritice migrace, kterou Unie neřešila. Jakoby se zapomnělo, že to byla nikoliv kritika nelegální migrace, ale migrace legální. A že bylo tehdy pro konzervativní vládu výhodné svést vysokou nezaměstnanost mladých Britů a nedostatek cenově dostupných bytů na Evropskou unii. Dnes je situace taková, že Britové začínají mít problémy, a to ještě nebyl Brexit realizován. Politici totiž velmi často svoji neschopnost za neřešení domácích problémů svádějí na vnější vlivy. Prostě je tradicí hledání vnějšího nepřítele. A to nejen v naší kotlině. Také se ukazuje, že důsledky vyvolání referenda bez patřičně dlouhé a odborné diskuse způsobuje nakonec značné problémy. Právě Brexit je tím neradostným příkladem.