V diskuzích, když jsem jeho činu oponoval, jsem razil takové ty argumenty, že „měl raději vzít pušku do ruky a padnout v boji“, že „vlastně cokoli jiného pro aktivního by bylo užitečnější, než si vzít život.“

Jeho čin jsem plně pochopil až v době takzvané migrační krize. V době, kdy jsem byl bez varování a naplno konfrontován s tím, co se začalo dít ve společnosti, ve které žiju. O které jsem si myslel, že ji znám. A najednou v ní naplno začaly zaznívat neuvěřitelné projevy nenávisti. Hlasy toužící po smrti jiným. Hlasy adorující násilí na jiných. Hlasy, které se radovaly ze smrti dětí jenom proto, že měly jinou barvu pleti. Byla to pro mě hrozná konfrontace s realitou. Co se to s lidmi děje? Proč to dělají? Kde se to v nich bere?

Rozhodně nechci jakkoli obsahově srovnávat události roku 1968 s migrační krizí. To by bylo asi zavádějící. Ale společné podle mě měly asi to, že pro řadu lidí byly šokem. Šokem z toho, co se děje s „jejich“ společností. Obě byly způsobilé vyvolat potřebu zvolání „Sakra lidi, co se to s vámi děje? Probuďte se!“.