Mám sen. Politickej sen. A světe div se, není to o tom, že Miloš Zeman nebo Andrej Babiš odejdou z české politiky. Můj sen je víc hard core. Sen o tom, že demokratické strany spolu umí spolupracovat. Že spolu umí mluvit. Že se umějí podpořit tam, kde mají stejné názory. Fakt nevolám po nějaké velké volební koalici. Úplně by mi stačilo, kdyby se k sobě nechovali jak idioti. Kdyby neplýtvali časem na to urážet se na sociálních sítích. Kdyby krizových situací nezneužívali sobecky ke svému PR a hanění demokratických oponentů. Kdyby se zbavili toho vidění světa, kde jiný slušný demokrat je v podstatě jejich nepřítel jenom proto, že má dres jiné strany.

Ale asi to zůstane jen snem. Byť v politice a v jednotlivých stranách znám dost lidí, kteří by takového přístupu k politice byli schopni, nestačí to. Agrese je tak lákavá. Mnohem lákavější než snaha o spolupráci. To musíte dělat kompromisy, potýkat se s vlastním egem. Naopak na jiného zaútočit je tak jednoduché. A jak to zahřeje. Proto útoční jedinci či skupiny v jednotlivých partajích ty rozumné buď strhnou nebo překřičí. A obrázek politické scény je jaký je.