Dámy a pánové,

jako obvykle bych vám popřál hezký a příjemný den, hezké a příjemné odpoledne, ale nějak mi to nejde přes rty, toto přání. Stejně tak, jako když jsem se dnes probudil do krásného, téměř jarního rána, tak jsem z toho vůbec neměl příjemný pocit. Nezvykle ticho všude, jindy hlučné město vůbec není slyšet, děti neběhají do školy, neřvou, po ulicích se plouží sem tam pár lidí v rouškách, poloprázdné tramvaje, sem tam projede auto. Prostě děsivé, až apokalyptické. Ano, moc dobře vím, že v tom nejsme sami, v této situaci. Podobnou situaci zažívají i jiné země a hledají východisko ze situace, která nemá v moderních evropských dějinách obdoby. Nemá prostě v moderních evropských dějinách obdoby. Nechci mluvit o tom, co všechno vláda této země zanedbala, mluvili o tom mí předřečníci a jistě o tom budou mluvit i ti, kteří jsou přihlášeni do rozpravy. Ale je třeba říci, že někteří lidé trestuhodně zanedbali možnosti, aby se celá situace dostala do fáze, ve které se nacházíme. Stokrát si můžeme opakovat, že naše opatření byla rychlejší, účinnější a přísnější než jinde, jistě je to pravda, nelze jim nic vytknout. Ale všechno je to jaksi ex post. Ta několikatýdenní laxnost, neprofesionalita, nezajištění ochranných prostředků, ujišťování lidí, že vše je pod kontrolou, obcházení krizového zákona tak, jak jsme teď slyšeli. Pozdní aktivace krizového štábu. To, že vše řídili politici, a ne odborníci, znamená, že se miliony lidí pohybovali mezi sebou naprosto nechráněni.

Naprosto nechráněni lékaři, zdravotníci, záchranáři všech složek šli do nerovných soubojů s epidemií, netestovalo se, prodavačky obsluhovaly sta tisíce vyděšených lidí bez nejmenší ochrany a lidé navzájem mezi sebe šířili nákazu, která padá na hlavu těch, kteří postupovali tak, jak jsme slyšeli. Všichni víme, že ani zdaleka nejsme na konci, že nás pravděpodobně čeká nárůst nemocných, další restrikce a o ekonomických dopadech, které u nás zákonitě musí přijít, ani nemluvím. A přijdou, to víme všichni velice dobře.