Receptura „Trojky“ (Evropské komise, Evropské centrální banky aMMF) srazila Řecko do kolen ještě víc. „Jinou krizi, vyvolanou tak cíleně a s podobně  katastrofálními následky, lovím marně v paměti.“ „Například podíl řecké mládeže, hledající marně práci, už překročil 60 %.“

„Trojka“ se k vině za tu hrůzu nehlásí ani náznakem. „O to víc šokuje, že si z ní evropští lídři nevzali ani ponaučení“. Od Řecka se i teď „dožadují   rozpočtového přebytku, rovnajícího se 3,5 % HDP v roce 2018.“

To není řešení, ale „trest“. Návod, jak řeckou ekonomiku dostat ještě níž. Ať už se její dluh „restrukturalizuje“ sebevíc, „země se z deprese nedostane“. Řecká vláda šla věřitelům vstříc přesto znovu a znovu. I za „cenu extrémního lidského utrpení“, k němuž by to vedlo.

„Měli bychom si nalít čistého vína: z enormních sum, půjčených Řecku, tam neskončilo téměř nic. Odešly ve splátkách věřitelům z privátního sektoru – včetně německých a francouzských bank. Řecku z nich zůstala jen almužna, na oltář bankovních systémů oněch zemí však zaplatilo cenu horentní. MMF a ostatní ´oficiální´ věřitelé se bez peněz, jichž se po Řecku domáhají, obejdou.“ Jen by je totiž vymačkali, „půjčí je nejspíš znovu tomu samému Řecku“.

„O penězích to není. Je to o ´lhůtách´, majících Řecko donutit ke kapitulaci a přijetí nepřijatelného – nejenom další úsporných škrtů, ale i jiných regresí a trestů.“