Umělci mohou jistě v libovolném rozsahu na své náklady přesvědčovat ostatní občany, aby také dobrovolně sledovali Českou televizi. Samozřejmě, pokud už někdo dobrovolně sleduje Českou televizi, měl/měla by jí platit poplatek v nějaké stanovené minimální výši. Bezpochyby není vyloučeno, že by mohl/mohla, dobrovolně, přispívat i mnohem více. To by zřejmě nastalo v případě, když dotyčný/dotyčná sezná, že vysílání České televize a/nebo Českého rozhlasu za to opravdu stojí.
Česká televize a Český rozhlas by si měly vzít příklad z třetího veřejnoprávního média, které v České republice máme. Tím je ČTK – Česká tisková kancelář. ČTK není ani korunou financována z veřejných peněz či z vynucených koncesionářských poplatků.
Pluralita názorů
Obranou proti jednostrannosti „výkladu světa“, proti ovládnutí mediálního prostoru jedním dominantním politickým názorem či politicko-ekonomickým zájmem, je jedině pluralita názorů zajištěná pluralitou médií.
Psal jsem v minulosti o svém přesvědčení, že ten, kdo ovládá a ten, kdo kontroluje ČT a ČRo, není apolitický či dokonce bez světového názoru (viz). Bude tedy vždy prosazovat svůj světový názor a/nebo hájit něčí zájmy. Ať si nikdo nic nenamlouvá o nezávislosti a nepodléhání politickým či ekonomickým tlakům u problematiky veřejnoprávních médií. Pluralita názorů v rámci jedné organizace, třebaže nazývané „veřejnoprávní“, nebude fungovat – vždy tam dříve či později někdo bude mít navrch, vždy bude jeden z názorů více protěžován než jiný, i když se tak bude dít spíše skrytě. U veřejnoprávních médií je to o to nebezpečnější, že se navenek tváří jako zcela objektivní nezávislé médium. Ti, kteří nyní mají rádi ČT za její zpravodajství, protože jim konvenuje, by si měli uvědomit, že časem to může být jinak, a že veřejnoprávní televize bude protěžovat naopak témata a názory, které se jim líbit nebudou. Budou i v tom případě chtít platit koncesionářský poplatek?
Slovo pluralita bylo po sametové revoluci v roce 1989 skloňováno všemi – studenty, umělci, politiky. Toto slovo však zmizelo ze slovníku novodobých strážců hodnot. I umělci to slovo zapoměli a ve svých – i třeba dobře míněných – peticích ho nepoužívají. Jde jim (v lepším případě) o nezávislost dominantního mediálního hráče na vládě, nikoliv o pluralitu. Jde jim o zachování veřejnoprávního mediálního molocha neférově zvýhodněného nedobrovolnými koncesionářskými poplatky. To má za následek pokles informační pestrosti, která je vytěsňována unifikací názorů.
Místo toho, aby umělci podporovali mnohočetnost menších médií, která musí o své místo na slunci bojovat, a která zajišťují pluralitu názorů, umělci chtějí zabetonování veřejnoprávních sdělovacích prostředků se zajištěným příjmem. Těm dokáže v oblasti zpravodajství (která televize může mít stálého zpravodaje v Moskvě, Bruselu i Washingtonu?) finančně sekundovat jedině nějaký oligarcha. Ten si může dovolit dotovat své sdělovací prostředky z jiných činností za zřejmým účelem – aby jejich prostřednictvím získal politickou moc na ohýbání zákonů ve svůj prospěch a zisk, ze kterého bude dotovat své mediální impérium. A tak dokola.
Zabránila snad existence ČT přijetí zákona o obnovitelných zdrojích, který vynesl na ekonomický vrchol řepkového magnáta Babiše? Ne.
Zabránila existence ČT úplatkářským aférám typu Rath či regionální program severozápad? Ne.
Zabránila existence ČT vynucenému placení desítek miliard korun ročně solárním baronům? Ne.
Nebylo by tedy lepší mít více vzájemně si konkurujících médií, než jednoho molocha, který to údajně má všechno ohlídat jako jediný velký hlídací pes demokracie? Dle mne ano, více menších médií by bylo lepší. To je ta správná novinářská konkurence umožňující a posilující skutečnou pluralitu názorů.
Existence veřejnoprávních médií placených z nedobrovolných koncesionářských poplatků je příčinou oligarchizace médií, nemůže tedy být její zábranou. Poctivé zpravodajství se nevyplácí právě kvůli nekalé (i když zákonem umožněné) konkurenci ze strany České televize a Českého rozhlasu. Umělci svým přístupem, jakkoliv třeba dobře míněným, podporují ČT a ČRo, jež berou tržní prostor a tedy možnost obživy mnoha menším médiím.
Dobrovolnost placení koncesionářských poplatků
Prosaďme tedy dobrovolnost placení poplatků České televizi a Českému rozhlasu, ať je jasné, jak moc je občané chtějí.
Dobrovolné příspěvky na dobrou věc mají v Čechách i na Moravě dlouhou tradici. Už před rokem 1868 si jimi našetřili naši prapředci na Národní divadlo.
Nu a když roku 1881 tato umělecká kaplička vyhořela? Už Josef Zeithamml prozíravě poznamenal (zdroj: Přednáška před hrou Járy Cimrmana „Vražda v salónním coupé“): „Ale však oni si Češi, jak je znám, brzy nastřádají na nové“. Stalo se.
Pokud by se v systému dobrovolného placení příspěvku ukázalo, že Česká televize obrazně řečeno „vyhořela“ – to znamená například, že jí ovládl někdo, komu neleží na srdci prospěch České republiky – tak oni by si občané jistě začali dobrovolně platit novou, ještě češtější televizi. (Pražáci by možná na svůj díl nestřádali, ale požádali by o příspěvek ze strukturálních fondů Evropskou unii.)
Při současném systému, kdy je placení příspěvků na takzvaně veřejnoprávní televizi a rozhlas vynuceno, by však „vyhoření“ média bylo fatální. Ten, kdo je ovládá, má zákonem zaručen příjem na svou skrytou propagandu, a to téměř bez možnosti úniku občana z povinnosti platit.
Pokud by dobrovolné placení bylo pro strany zastoupené v parlamentu neakceptovatelné, pak jim navrhuji i další možnost: asignaci poplatku. Poplatník by měl možnost se rozhodnout, zdali chce aby jeho poplatek byl využit na veřejnoprávní média nebo radši na fond oprav státem spravovaných historických památek.
Pavel Strunz
člen Svobodných v Praze
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
