Pro dlužníky návrh přináší jistotu, že jim každý měsíc na účtu, který nemůže být „zabaven“, zůstane to, na co mají podle zákona právo.

Samozřejmě se nabízí otázka, proč je kvůli něčemu, na co má dlužník v našem právním systému garantovaný nárok, tedy aby mu po všech splátkách zůstala určitá částka k životu, potřeba zavádět speciální místo, kde se tohoto práva může domoci. Je to dáno historickým omylem, kdy před téměř dvaceti lety nebylo zavedeno pravidlo jeden dlužník = jeden exekutor. A že se nikdy během následujících dvou desetiletí nenašla pořádná politická většina, která by do exekučního systému vnesla pořádek a spravedlnost. Dneska už nemá smysl řešit, že si svoje polínka do ohně přidaly všechny politické formace, které se za ty dlouhé roky podílely na moci a konec konců – i řada opozičních, protože některé pokusy o alespoň dílčí zlepšení neprošly i kvůli nim.

Každopádně pokud bychom měli garantováno, že od jednoho dlužníka vymáhá jeden exekutor, tak by svět byl podstatně jednodušší. Nemohlo by dojít k tomu, že dlužníkovi je jednou strženo u zaměstnavatele a podruhé zabaveno jiným exekutorem na účtu. Protiprávně, jenže než se tato protiprávnost napraví, uplynou celé měsíce. Což v minulosti dovedlo mnoho dlužníků do stále větších a větších problémů, protože k jedné vymáhané pohledávce se přidalo nezaplacené nájemné, elektřina, plyn… Je to ostudná situace. Ale v tomto případě ta ostuda není dlužníků – je to ostuda státu, že tohle dopustil.

Nyní by ale zavedení principu jeden dlužník = jeden exekutor trvalo roky. Máme v běhu miliony exekucí a i když přijmeme (doufám) co nejdříve příslušnou legislativu, než by se podařilo postupně dosáhnout koncentrace věřitelských nároků u jednoho exekutora, uplynula by dlouhá doba.