Milé kolegyně, milí kolegové,

asi s ohledem na to, že všichni víme, že tento tisk projde, nebo si to troufnu říci, napříč politickým spektrem tady zaznívá jenom konsenzus, tak budu mluvit jenom opravdu k několika otázkám. Jednou z nich je, proč, a už o tom tady hovořil předřečník, můj kolega poslanec Nacher, to tak dlouho trvalo. Na tuto otázku si nedovedu odpovědět jinak než že zřejmě děti nesbírají tolik politických bodů. Dvacet let je strašně dlouhá doba. Přihlíželi jsme nečinně, nic jsme nedělali. Občas někdo zdvihl hlas.

A já teď chci poděkovat těm, kteří ten hlas opakovaně zdvihali bez ohledu na to, že nebyl slyšen a že bývalé vlády tomu nevěnovaly dostatek pozornosti. Dvacet let! Sami si spočítejte, o které vlády se jedná. Nebo si vybavte. Tak je to vládní výbor pro ochranu práv dětí, který opakovaně nastoloval tuto otázku. Jeho předsedkyně Klára Laurenčíková nás upozorňovala, aspoň v tom období, co v této agendě lidskoprávní působím, na to, že tuto problematiku je třeba podpořit všemi možnými politickými prostředky. Což se také stalo. I já se připojuji k těm, kteří děkují Ministerstvu spravedlnosti, které ten původní poslanecký návrh opravdu zlepšilo do podoby, že se nemusíme bát, že nejen, jak tady bylo řečeno, vylijeme dítě s vaničkou, ale že také nezpůsobíme tzv. paseku v těch souvisejících právních předpisech. Čili problémy, které potom ten cíl jistě žádoucí zpochybní tím, že dojde nejen k rozhoupání judikatury, ale k důsledkům, které mohou vést k některým ne zrovna žádoucím efektům. A jak víte, jakmile zasahujete do oblasti závazků, vždycky je riziko, že se tato úprava potom promítne i v těch právních vztazích, které tím neměly být dotčeny. Vůle zákonodárce byla jiná, nicméně výsledek je takový, že potom judikatura po řadu let takovou chybu nebo nedostatek řeší. A doplácí na to opět ti, kterých se to týkat nemělo.