Hlavním úkolem Armády ČR je obrana území České republiky. Tak hovoří Ústava. Armáda ČR potřebuje především vrtulníky, které slouží nejen k vojenským účelům, podpoře pozemních sil, ale lze je použít i pro evakuaci raněných civilistů, k monitorování území a v případě živelních pohrom pro převážení osob nebo materiálu. K tomu jsou ideální víceúčelové vrtulníky. Takové vrtulníky, které budou sloužit nejen pro bojové úkoly a třeba pro přesuny výsadků v rámci ČR, ale také pro integrovaný záchranný systém (IZS), evakuaci ohrožených osob v zaplavených oblastech a přesuny raněných. Důležitá je také možnost ze vzduchu provádět průzkum, monitorovat situaci třeba v pohraničí pro případ migrační krize atd. Zkrátka možnost využití vrtulníků se mohou účelově měnit.

Aby to ale byly vojenské vrtulníky, je v první řadě potřeba aby mohly nést patřičnou výzbroj.  To, proč jsou v posledních letech v mnoha armádách, včetně evropských, víceúčelové vrtulníky v oblibě, spočívá v jejich snadné adaptaci na měnící se situaci. Daný stát tedy nepotřebuje mnoho typů vrtulníků pro různé situace, ale prostě se jen do víceúčelového vrtulníku upevní to, co je zrovna potřeba.

Takové vrtulníky opravdu chybí, protože starší bojové vrtulníky, ještě z doby socialismu, typy Mi-24 a Mi-35 dosluhují. Přestože další stroje, dopravní vrtulníky Mi-17, se průběžně modernizovaly, u bojových vrtulníků typů Mi-24 a Mi-35 se s opravami nepočítalo, ale byl záměr nahradit je novějšími stroji. Původně už se tedy neměly modernizovat, ale poté, co Maďarsko objednalo úspěšnou rekonstrukci těchto vrtulníků, a po vnitřních diskusích mezi Ministerstvem obrany a Armádou ČR, je možnost se vydat i cestou modernizace vrtulníků Mi-24 a Mi-35. Osobně ale zastávám názor, že nové víceúčelové vrtulníky naše armáda potřebuje. Teď jde tedy jen o to, s jakými parametry, aby to rozvíjelo a zvyšovalo schopnosti Armády ČR, a pochopitelně za jakou cenu.

Zakázka na 12 nových vojenských vrtulníků se vyvíjela zajímavým způsobem. Původní požadavky Armády ČR byly, aby stroje byly dvoumotorové, dokázaly uvézt šest až deset lidí a aby mohly zároveň nést výzbroj v podobě kulometů a raket. Tyto stroje měly sloužit k bojové podpoře pozemních sil, měly být navíc víceúčelové. Smlouva měla současně řešit výzbroj, munici, výstroj, systém logistické podpory, údržbu, servis a výcvik personálu.

Ministerstvo obrany už od začátku upřednostňovalo obchod na mezivládní úrovni. Vybírat se mělo mezi americkými společnostmi Bell a Sikorski Aircraft Corporation, italsko-britským konsorciem Agusta Westland a francouzskou Airbus Helicopter. Dle médií se uvažovalo i nad německou divizí koncernu Airbus a korejskou firmou Korean Space Industries.