Tou první špatnou variantou je vstup do koalice s „hnutím" ANO. Již sám název „hnutí" je zavádějící, neboť – jak učí politologie – politické hnutí na rozdíl od politické strany není organizováno za účelem zvolení členů hnutí do vládních úřadů. ANO je tedy politická strana, a to strana s nefungující vnitrostranickou demokracií, vedená trestně stíhaným člověkem, naléhavě podezřelým ze spolupráce s StB v minulosti a podezřelým z dotačního podvodu. Čili koalice s ANO je z hlediska právního státu vysoce, ale opravdu vysoce, problematická.

Avšak druhá varianta – hrdý a počestný odchod do opozice – je bohužel variantou ještě daleko horší. Přináší totiž nevypočitatelná rizika pro českou demokracii jako takovou! Je jako sud s prachem, o kterém nevíme, kdy vybuchne. Pokud nepůjdeme s ANO do koalice, vtlačíme Babiše a jeho partaj, toužící po vládní moci, do vynucené spolupráce s extremistickými stranami SPD a KSČM. Od těchto stran lze těžko očekávat dodržování elementárních principů demokracie a respektování ústavního pořádku – ba právě naopak.

Pokud by se například podařilo SPD prosadit referendum o vystoupení ČR z Evropské unie, byla by to těžká rána pro Českou republiku a její obyvatele, pro ekonomiku, pro demokracii, pro celou společnost. Díky Evropské unii jsme do nedávna patřili k nejlépe se konsolidujícím postkomunistickým demokraciím a naše ekonomika fantasticky kvete. Vystoupení z EU by byla úplná katastrofa, vedoucí nás směrem do Běloruska nebo na Ukrajinu.

Z tohoto hlediska je tedy menším zlem, když se zúčastníme vládní koalice a uděláme tak maximum pro záchranu demokracie, i když to bude spojeno s mnohými nelibými ústupky. Na čem ovšem musíme v případné koalici s ANO tvrdě trvat, je bezpodmínečné zachování elementárních demokratických principů, přísné respektování ústavního pořádku a pevné zakotvení České republiky ve vysoce demokratických a hospodářsky úspěšných strukturách Evropské unie a obranného společenství NATO.