Benda možná nebyl v roce 1989 tolik veřejně vidět, ale vedle Václava Havla se z chartistů asi nejvíc zasloužil o to, že vůdcové revoluce nakonec zvládli zápas o přerod české společnosti od totalitního komunismu ke svobodné společnosti.

Václav Benda se narodil rok po válce v Praze. Koncem šedesátých let vystudoval filozofii a bohemistiku na FF UK, s nastupující normalizací mu ale bylo jasné, že kariéra filozofa nemá smysl, a proto na MFF UK studoval ještě matematiku a kybernetiku. Po podpisu Charty 77 přišel o práci počítačového odborníka a další život zasvětil -bez jakýchkoli iluzí - zápasu s totalitním komunismem. V samizdatové eseji Noční kádrový dotazník z ledna 1978 předvídá, že "spor s mocí, do kterého jsem vstoupil, bude dlouhý, vyčerpávající a podle všech lidských měřítek beznadějný, a v této zemi to znamená, že celá moje rodina, až do třetího kolena, se také stane součástí tohoto konfliktu". Po prvním střetu s režimem nebrečí, protože přece: "... pokud člověk projeví podivínskou ochotu nechat se předhodit lvům, je pošetilé stěžovat si, že nemají dostatečně vyčištěné zuby."

V roce 1978 se Benda podílí na založení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), za což je následující rok odsouzen v monstr procesu na čtyři roky do žaláře. Přesto se byt Václava a Kamily Bendových na Karlově náměstí stává po léta důležitou stanicí poslední záchrany pro kohokoli, kdo byl režimem ponižován, zatýkán, mlácen nebo jinak perzekvován. Právě tady našel právní pomoc i křesťanské povzbuzení ve víře a naději.

Vytvářet paralelní struktury

Zjevením byl Bendův základní programový text Paralelní polis (1978). Snažil se povzbudit disent, proti němuž režim po zveřejnění Charty tvrdě zasáhl, k dlouhodobější akci. Argumentoval, že náš úkol není ani propadat euforii z pocitu svobodného projevu, když překonám strach a přihlásím se k něčemu, co by mělo být normální, ani propadat depresi, když režim zaútočí, někoho zatkne, a další tím odstraší. Ukazuje to jen na jeho nelegitimitu, a naším úkolem je proto vedle a na režimu nezávisle vytvářet struktury paralelní, jakožto zárodek budoucí svobodné společnosti. Tedy projevovat se svobodně v kultuře, šířit informace v samizdatu, a to nejen v nečitelných strojopisech, ale i tiskem, zakládat podzemní univerzity a také se nezávislé sdružovat s cílem svobodně artikulovat politické názory.