Vážené senátorky, vážení senátoři, dámy a pánové.
Když jsem přemýšlel, co mám při svém vystoupení říci jako první, odpověď byla nakonec jednoduchá. Nejdříve ze všeho vás chci pozdravit a chci vám poděkovat. Chci poděkovat jednak vám, senátorkám a senátorům, za důvěru, spolupráci, toleranci a podporu, potom, a to především, musím a chci poděkovat občanům České republiky. A to zejména těm, kteří český Senát trvale a někdy i výrazně a slyšitelně podporují a podporovali. Také chci poděkovat rodině, manželce, mamince, dcerám za trvalou podporu a pečlivý dohled, abych zůstal normální.
Postupné dlouholeté posilování významu Senátu v očích veřejnosti vnímám jako naši naději a povzbuzení a velmi si toho vážím. Cítím to také jako velký závazek nás senátorek a senátorů do budoucna a ještě jednou za to děkuji. Jsem totiž přesvědčen, že není možné mluvit o českém Senátu a o mé kandidatuře na předsedu Senátu, aniž bychom nejprve nepromluvili a nemluvili o naší zemi, o České republice.
Jsem přesvědčen, že český Senát je prostřednictvím svých senátorek a senátorů, tedy vaším, doslova srostlý s naší zemí jako žádná jiná instituce. Zkrátka, český Senát, horní komora českého parlamentu je institucí, která je tady pro Česko, pro občany České republiky. Právě tento fakt je a musí zůstat naším základním imperativem pro naši činnost, pro naše konání, pro naše chování a vystupování. Pro naši službu a naplňování role Senátu jako ochránce svobody, demokracie a vlády práva.
Věřím také, že je již všem jasné, že když používám spojení „český Senát“, mám na mysli přídavné jméno „český“, odvozené od slova „Česko“. A nikoli přídavné jméno „český“ odvozené od slova „Čechy“. Všichni víme a vidíme, že neprožíváme právě jednoduché období. Kromě debat souvisejících s různými názory na fungování naší parlamentní demokracie a na kvalitu výkonu veřejné moci prožíváme nyní období koronavirové pandemie, nebo, chcete-li, koronavirové krize. Proto považuji za nutné zdůraznit, že z krátkodobého pohledu není před námi v Senátu důležitějšího úkolu, než maximálně přispívat a přispět k překonání koronavirové krize.
Ve svobodných demokratických zemích je tomu totiž tak, že tou nejcennější hodnotou je lidský život. Proto musíme společně udělat vše, abychom lidských životů u nás v Česku ztratili co možná nejméně. Rovněž ale považuji za velmi důležité správně a spravedlivě nastavit v naší zemi také ekonomickou a sociální podporu tak, aby ji získali ti, co ji nejvíce potřebují. Na tom musíme pracovat. V tom musíme spolupracovat.
Na tomto místě znovu děkuji, věřím, že za nás za všechny, zdravotníkům, hasičům, policistům, vojákům a všem dalším, kteří pomáhají jakýmkoli způsobem při zdolávání koronavirové krize a jejích dopadů. Je tomu totiž tak, že nakonec nikdo jiný než obětaví a odpovědní občané krizi neporazí. Nikdo jiný.
Jsem hrdý na to, že také celá řada z vás, senátorek a senátorů, je dlouhodobě aktivně zapojena do úsilí zastavit šíření epidemie a do práce směřující k překonávání jejích důsledků. Děkuji vám za to. Je tady spousta starostů, spousta dalších lidí, kteří dnes a denně, bez toho aniž by se to vědělo, pracují pro občany, pro to, abychom krizi zvládli. Obdobně jako jednotlivé senátorky a senátoři se v současné době chová a musí nadále chovat i celý Senát. Přestože mě mrzí, že některá naše včasná varování týkající se koronavirové epidemie, vtělená dokonce do usnesení Senátu, vláda plně nevyslyšela, jsem přesvědčen, že je povinností Senátu v současné době maximálně s vládou a dalšími složkami veřejné moci a dalšími subjekty spolupracovat. Dnes není čas na sbírání politických bodů, ale je čas na spolupráci, čas na hledání řešení a poskytování konkrétní pomoci.
Pokud mám po popisu tohoto zásadního úkolu, aktuálního úkolu Senátu, promluvit také o roli Senátu v delším časovém období, musím se ze začátku vrátit na začátek letošního roku. Ve 2. polovině ledna nás zcela neočekávaně opustil předseda Senátu Jaroslav Kubera, který byl vůdčí osobností a nepřehlédnutelnou tváří Senátu. Sluší se na něj vzpomenout a znovu mu za jeho práci nejen pro Senát poděkovat. Také pracoval pro celou Českou republiku, i za to mu děkuji. Děkuji, pane předsedo, děkuji, Jaroslave.
Máme za sebou necelý rok od odchodu Jaroslava Kubery, je tedy správné si položit otázku, zda jdeme správnou cestou. Zda není potřeba něco změnit, upravit, narovnat, posílit, nebo naopak utlumit. V životě je tomu občas tak, že v některých okamžicích není jednoduché poznat, která cesta je ta správná a která cesta je ta špatná.
Za těch 10 let v Senátu jsem nabyl přesvědčení, že Senát je institucí, která je sama o sobě nadána zkušeností a pokorou. Snad i díky tomu také talentem nebo schopností vybírat veskrze cesty správné. Považuji za velmi cenné, že je tak Senát schopen činit i v okamžiku, kdy si většina myslí něco jiného a chtěla by se třeba vydat na jinou cestu nebo dokonce někam jinam nebo dokonce třeba nikam nejet. Pravdou také je, že někdy nebývá schopnost Senátu volit správné cesty ostatními zrovna oceňována. Jindy se třeba na to i zapomíná. Pro naši budoucnost je přesto, nebo právě proto naprosto zásadní, aby Senát zkušenost a pokoru a s nimi spojené talent, vůli a sílu nacházet a prosazovat ty správné cesty neztratil. Jsem přesvědčen, že je to velmi důležité pro naši zemi, pro naši vlast, pro její prosperitu, suverenitu a svobodu.
Osobně si velmi přeji, aby Senát nikdy nepodléhal žádnému účelově orientovanému rádci, aby se nikdy neupínal k žádnému neomylnému a vševědoucímu vůdci. Přál bych si, aby Senát nadále zůstal hrdou lodí s vlastním kompasem. Pokud od vás dostanu důvěru pod vaším dozorem a spolu s vámi o loď zvanou Senát a její kompas pečovat, bude to pro mě velká čest a budu si toho velmi vážit.
Děkuji za pozornost.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
