Jestliže je stát schopen zakročit vůči podnikatelům, kteří krátí daně, kteří se dopustí chyb v plnění pravidel EET, či nejsou poslušni zákonům na zákaz kouření v soukromých restauracích, a zároveň se staví laxně vůči skupině aktivistů, kteří obsadili cizí majetek, musí v lidech právem růst pocit nespravedlnosti. Spolu s tím nevyhnutelně roste sebevědomí levicových mládežníků, jimž se ze strany státu dostává signál, že svůj nerespekt vůči majetku mohou projevovat i nadále a jinde.

Problém je však hlubší, a otrhaní marxisté a leninisté, obývající polorozpadlou budovu bývalé plicní kliniky a pořádající v jejích místnostech, obklopeni nebetyčným nepořádkem, přednášky o tom, jak při demonstracích bojovat s policií, je jsou jen jeho nejviditelnějším praktickým projevem. Skutečným nebezpečím je intelektuální a kulturní podhoubí, z něhož vyrůstá nenávist vůči svobodě, vůči právu na majetek, vůči soukromému vlastnictví, vůči trhu. Tato nenávist se prozatím v praxi projevuje jen okrajově a bere na sebe podobu, která všeobecně vzbuzuje odpor, dříve či později však proroste do praktické politiky a ti, kteří dnes bojují za své právo obsadit jakýkoliv cizí majetek, budou jednoho dne tvořit naše zákony. Nakonec už nyní mají tito lidé podporu mnoha renomovaných sociologů a politologů, umělců i politiků. To je činí jaksi přijatelnými a jejich „alternativní“ pohled na svět legitimním.

Dokonce i ti, kteří prohlašují, že principiálně hájí soukromý majetek, různí ultra-libertariáni či tzv. pravicoví anarchisté, mnohdy přihmuřují oči nad jednáním Klinikářů a tvrdí, že stát nemá vlastnit žádný majetek, a budovy, jako např. Klinika, jsou v podstatě státem drženy násilím a tedy lze definovat něco jako morální právo tento majetek obsadit. Zabrání takového státního majetku je totiž v očích těchto libertariánů a anarchokapitalistů jakousi privatizací. Zda Klinikáři vůbec soukromý majetek uznávají, a na základě jakých premis jednají, to je již nezajímá.

I postoj takovýchto tzv. zastánců soukromého vlastnictví ukazuje, v jakém intelektuálním a morálním marasmu se nacházíme.

Ve skutečnosti je zcela podružné, zda je Klinika formálně ve vlastnictví státu nebo zda jde o majetek v držení soukromé osoby. Pokud aktivisté neuznávají vlastnictví jako princip, je to daleko hlubší téma, než praktická legalizace vlastnictví toho či onoho objektu. Samozřejmě, aktivisté mají ve svých premisách nepřekonatelné rozpory – pokud neuznávají vlastnictví, na základě čeho tedy v tuto chvíli na držení Kliniky tak lpí? Pokud bychom přijali názor, že vlastnictví je neobhajitelné a tedy jej nelze respektovat, potom to znamená, že nikdo nemůže vlastnit nic: neexistuje nic jako legitimita vlastnictví čehokoliv, od krajíce chleba, který dělí chudáka od smrti hladem, až po vlastnictví paláce, v němž žije milionář. Na jakém základě tedy aktivisté obhajují svůj nárok na Kliniku?