Co je vlastně pravice? Ať už je pravolevé vymezení vhodné nebo již přežité, principy, které jsou k pravici přiřazovány, jsou svoboda jednotlivce, důraz na osobní zodpovědnost za vlastní život, obhajoba tržních principů a dobrovolných, oboustranně prospěšných vztahů mezi jednotlivci, snaha ořezat kompetence státu, boj proti pečovatelskému pojetí vlády. Daleko vhodnější je však spíše model tzv. politického kompasu, který kromě pravolevé osy používá ještě na ní kolmou osu politické svobody či příklonu k autoritářství. Tak nebo onak, je zřejmé, že hodnoty svobody, trhu či malého státu jsou na naší politické scéně v zoufalé menšině a mizí vlastně z celé naší společnosti, z politické debaty, z médií i z intelektuálního prostředí. Po desetiletí ekonomického i společenského nadýchnutí, které umožnila Sametová revoluce (třebaže v pravém slova smyslu nešlo o revoluci za svobodu trhu), se pravice dostala postupně na periferii – nutno dodat, že především vlastní vinou. Vinou představitelů pravicových stran neschopných nebo spíše neochotných hodnoty svobody, trhu a individualismu hájit, bojovat za ně za všech okolností. Nakonec ani největší persona české pravicové politiky, Václav Klaus, nehájil tyto myšlenky zcela důsledně – přes vše dobré, co dokázal uvést v život. Přes všechny pozitivní základy, které zde během 90. let vybudoval. Ty základy se otřásají, ale stále ještě stojí a podpírají naše stále ještě fungující hospodářství. Je načase začít je zpevňovat a opět na nich budovat – tentokrát něco, co vydrží déle než jen pouhých deset let.

Za celá léta úpadku naší pravice a tedy i úpadku naší svobody nebyla lepší konstelace pro návrat k principiální pravicové politice a jejímu upevnění. Po roce 1989 si Češi uvědomili, že důraz na trh a individualismus má smysl a funguje. Až tehdy, když se existenčně dostali tak nízko, že srovnání s tou částí světa, která se nazývala svobodná a kapitalistická, naprosto dokonale zdiskreditovalo hesla o šťastném a blahobytném životě v socialistické společnosti, která kráčí mílovými kroky ke komunismu. Lidé dali šanci Václavu Klausovi a jeho politice a patrně přitom tehdy vůbec nepřemýšleli v pojmech jako je svoboda či kapitalismus. Nepřemýšleli o obsahu těchto pojmů. Žili v naději a to jim stačilo. Dalo by se říci, že nic dobré netrvá věčně, a že tedy i politika 90. let musela nutně podlehnout demagogickým slibům socialistů, kteří se postupně vzpamatovali a zvedli ze dna. Ve skutečnosti však mohla pravicová politika vydržet mnohem déle, pokud by byla řádně obhájena. Ne pouze politicky, ale především morálně a filozoficky.

Nyní se nacházíme v obdobné situaci jako po roce 1989. Míra svobody, o kterou jsme přišli za poslední rok, je enormní a má již dnes patrné existenční a ekonomické důsledky, jejichž intenzita se bude dále zvyšovat. Přišli jsme za jediný rok o tolik svobody jako za celých posledních dvacet let. To tempo je děsivé a nelze jej omluvit panikou z koronaviru. Strach je vždy pohodlnou záminkou pro jakékoliv mocichtivého autoritáře. Během letošního roku se nepřátelé svobody utrhli ze řetězu tak, že se mnoho lidí probudilo z koronavirové letargie a začalo přemýšlet. A brát se za svoji svobodu. Nehorázná a drzá vehemence, s jakou jsou prosazovány permanentní ohrady a bariéry, jako je např. kovidový pas, který nám umožní cestovat, chodit na koncerty či do hospody, je tak zásadní skok, že není možné mít dále zavřené oči. Zvláště jsme-li národem, který má s totalitou ještě stále živou zkušenost. Pokud by se vláda a s ní kolaborující zbabělá opozice (ODS, Piráti a další) chovala opatrněji a během epidemie ořezávala dílky salámu svobody pozvolněji, možná by lidé disciplinovaně souhlasili.

Doba je tedy nesmírně důležitá. Klíčová doba. Buď se nám povede právě dnes vzít si zpět svobodu, o kterou nás stát za poslední více než rok připravil, nebo si z ní necháme hodit zpět jen ohlodanou kost. A zamíříme k jakési nové nesvobodě, k osobitému mixu čínské digiální totality a bruselské, tedy vlastně německé disciplinované diktatury evropského typu, konejšivé, mateřské diktatury nastolené „pro naše dobro“, pro ochranu před námi samými. Diktatury, která nás bude za pomoci „smart“ metod informačních technologií hladit až do úplného vyhlazení.

Jak tedy shrnout snahu těch, kteří chtějí v této klíčové době bojovat za svobodu občanů České republiky? Jak vybrat jedno jediné výstižné heslo či slogan, který bude zcela jasný a pochopitelný a neumožní žádný rozporný výklad?