A je to po mnoha letech první vláda, která svoji existenci staví na přímé podpoře komunistů, tedy lidí, kteří by se svou ideologií měli být už dávno na smetišti dějin a ne strašit v politice. A právě podpora od komunistů je to, co parlamentní protivládní opozici, i demonstrantům v ulicích (kolik jich vlastně je?) nejvíce vadí a na co nejvíce poukazují.

Vypadá to, jako by se tito lidé najednou probudili, promnuli si oči, a spatřili v parlamentu komunisty. Jenomže oni jsou tam celých třicet let. Celých třicet let si postupně budují pozice a těží z toho, že se jich tato země nedokázala zbavit, když k tomu byla příležitost. Jenomže – nejsme či nebyli jsme jako oni.

Jenomže komunisti nespadli z nebe. Jejich politika vyplývá z určitých zásadních ideologických, filozofických a morálních postojů, které mají, ať se nám to líbí nebo ne, ve společnosti ne nevýznamné zastoupení. Jaké postoje to jsou? Silný stát, zasahující co nejvíce do životů lidí; odpor až nenávist k individualitě; nenávist ke svobodnému trhu; nenávist k sebezájmu; nenávist k rozumu. Jenomže podíváme-li se pozorně na ostatní strany, které jsou nyní zastoupeny v parlamentu, tak tyto postoje u nich spatřujeme ve větší či menší míře také! Žádná ze stran, která nyní proti nové vládě brojí, nemůže mít čisté svědomí, že se zásadně odlišuje od toho, co tato vláda ideově znamená. ČSSD, lidovci, ODS, Piráti, Okamurovci, Topka – ti všichni se valnou měrou podíleli a podílejí na tom, že stát zmutoval do obrovského molocha, hobbesovského Leviathana, do instituce, která sice není brutálně a krvavě násilnická, ale přesto do našich životů zasahuje stejně tak, jako by to dokázala vláda komunistů, a tu a tam, v určitých aspektech, v tom komunistický stát, který zde byl před rokem 1989, dokonce předčí.