Dobré odpoledne, dámy a pánové. Já si vlastně pamatuju na tu dobu, o které tady mluvil Miroslav Kalousek po revoluci. A pamatuji si, že tehdy opravdu panoval dost velký strach z toho, že ty struktury minulého režimu, struktury státní bezpečnosti, eventuálně agenti na ně navázaní se budou ucházet o místo v těch nových podmínkách. A dokonce si pamatuju na příklady toho, že k tomu doopravdy docházelo. A sám jsem vlastně zažil na vlastní kůži v Ostravě, že se ti bývalí agenti snažili stávat součástí struktur toho nově vznikajícího Občanského fóra. My jsme je potom postupně odhalovali a byli jsme často hodně šokováni, vedle koho pracujeme. Takže já si pamatuji dobře atmosféru těch let a dovedu si zpětně představit, že byly pokusy nějakým způsobem tomu čelit. A dokonce dokážu i zpětně pochopit, že zřejmě těžko bránit tomu, že ty pokusy nebyly dokonalé, a že samozřejmě trpěly i v tom čase nedokonalostí, omezenými zkušenostmi a schopnostmi najít odpovídající nástroje.

Takže já v tom nechci vystupovat militantně. Na druhé straně za tu dobu a za ta léta fungování tady tohoto zákona mě samozřejmě... Opakovaně jsem zjišťoval, že ten zákon opravdu je nedokonalý, a kdybych měl dnes říci, v čem je ta základní nedokonalost, tak ona je prostě v tom, že ono to rozhodnutí o tom člověku, a o tom, jestli bude v nějaké veřejné funkci, se odvozuje od prosté evidence, kterou dělala Státní bezpečnost, která byla, jak víme, docela odpornou organizací. A já jsem za ta léta měl možnost se setkat s některými případy, které tady asi není vhodné jmenovat. Ale jeden případ byl zrovna v oblasti diplomatických služeb. Člověka, který když měl podepsat ten navázací akt, nebo jak se tomu říkalo, tak on to odmítl. Vlastně to byl tehdy v té době docela hrdinský čin, že to udělal.

Nicméně ta bezpečnost ho stejně zapsala. On evidován byl, a výsledek byl, že on potom v 90. letech musel odejít z té funkce.