Když politik řekne, že je pro něho důležité řešit bezpečnost, mnohokrát jsem si ověřil, že má na mysli jen nějaký boj proti terorismu, s kybernetickými hrozbami a extremismem. Ti zasvěcenější si vybaví i boj s organizovaným zločinem a drogami, korupcí na úřadech, obranu před biologickými zbraněmi a zbraněmi hromadného ničení, řešení ozbrojených gangů v ulicích, i otázku bezpečnosti v sousedství, kdy se může konflikt rozšířit a dochází k migraci.

Ti, kteří o bezpečnosti vlastně neví vůbec nic, budou strašit invazí islámských radikálů (= všichni cizinci nebo i Češi vypadající exoticky), kteří nemají na práci nic jiného, než vás okamžitě podřezat a všechny ženy hned znásilnit, aby vás pak před těmito brutálně přepálenými „hrozbami“ zachraňovali.

Osobně jsem po šesti letech v bezpečnostním výboru EP toho názoru, že pokud chceme, aby se lidé cítili v ČR dále bezpečně, musíme téma politicky pojmout mnohem šířeji. Je nutné si uvědomit, že vyvolávat strach a nedůvěru ve stát může i nadbytečná chemie v jídle, nedostatek policistů v ulicích, nekvalitní silnice, zákazy zbraní, zákaz říkat svůj názor a další nedodržování pravidel právního státu.

V článku Novinářské mýty a nesmysly o Marianu Jurečkovi (ZDE) už jsem naznačil, že jsem si definoval deset oblastí, v nichž musíme dbát na vyzdvihování kritéria bezpečnosti, nyní proto slibované podrobnosti.

1) Vnitřní a vnější bezpečnost
Vnitřní a vnější bezpečnost v ČR řeší ministerstvo vnitra, obrany a zahraničí. Vzhledem k tomu, že je ČR aktuálně 10. nejbezpečnější zemí světa (ZDE), mohu myslím říct, že bezpečností strategie ČR (ZDE) je velmi dobrá. Osobně oceňuji i to, že rovnou počítá také s různými krizovými situacemi a katastrofami. Vnější bezpečnost řeší mj. i různé evropské strategie (ZDE). Zde je hlavním úkolem politiků udržovat vysoce nastavenou laťku, prohlubovat spolupráci mezi zeměmi, posilovat výměnu dat a zkušeností, reagovat na aktuální vývoj apod.