Živě si pamatuji na jeden listopadový večer roku 1974, kdy jsme s rodiči z balkónu výškovického paneláku s hrůzou sledovali hořící stíhačku, při jejíž havárii pilot zahynul. Letadlo v průběhu cvičného letu spadlo těsně za posledními paneláky hustě osídleného sídliště. Na místě je dodnes památníček připomínající tuto tragickou událost. Od roku 1959 až do dubna 1985 byl na mošnovském letišti dislokován 8. letecký stíhací pluk a byť měl „chránit” náš klidný spánek, opak byl pravdou. Každá letecká základna je strategickým bodem a při vypuknutí nukleárního konfliktu je i s okolím cílem prvního úderu. Tenkrát byla studená válka, takže jako dítě jsem se to do určité míry snažila chápat, ale stejně nás to všechny děsilo, v noci jsem se nejednou budila hrůzou ze strachu z jaderného útoku.

Přišel rok 1989 a my si oddechli, že to snad máme šťastně za sebou. Bohužel nemáme. Zatímco se Sovětská armáda z východní Evropy stáhla, americké vojenské síly zůstaly, ba expandovaly v rámci struktur NATO nejen do východní Evropy, ale do celého světa. Plyne z toho jediné poučení, že jedné ze stran jde o totéž, o co jí šlo během studené války, tedy být světovým dozorcem na všech úrovních moci počínaje mocí ekonomickou, přes politickou až k té vojenské. To nutně vyvolává napětí mezi USA a jejich spojenci na jedné straně a Ruskou federací, Čínou a dalšími zeměmi na straně druhé. Proto opět žijeme v tak nejistých časech. Je zjevné, že americkou politiku dohody nikdy moc nezajímaly a nezajímají, protože jak kdysi prohlásil Henry Kissinger, USA mají jen své zájmy a nikoliv přátele. Disponují však místními pikolíky, aby v dané zemi tyto zájmy prosadili.