V několika řízeních vedených u Městského soudu v Praze se podle dostupných podání a dokumentů objevují závažné pochybnosti o činnosti společnosti Insolvency Project v.o.s., která zde působí jako insolvenční správce. Správce má podle stížností postupovat v rozporu s § 36 insolvenčního zákona – tedy s povinností vykonávat svou funkci s odbornou péčí a nestranností.

Podle věřitelů správce uvádí zkreslené údaje o majetku dlužníků, oceňuje movitý majetek na symbolické částky, ignoruje účetní doklady a neprovádí fyzickou kontrolu majetku. V některých případech je navíc správce ustanoven i v souvisejících řízeních, která se týkají osob spjatých s dlužníkem, což zakládá potenciální střet zájmů.

Znepokojení však nevzbuzuje jen činnost správce, ale také nečinnost Městského soudu v Praze, který má podle účastníků řízení nezveřejňovat některá podání věřitelů v insolvenčním rejstříku, a to ani po opakovaných urgencích. Tím dochází k porušení zásady publicity řízení, zakotvené v § 419 insolvenčního zákona. Nezveřejnění podání omezuje přístup veřejnosti k informacím a ztěžuje dohled nad zákonností postupu správce i soudu samotného.

Tyto okolnosti již překračují rámec běžného procesního pochybení. Vzniká zde veřejný zájem na zásahu státu, konkrétně na účasti Městského státního zastupitelství v Praze, které podle § 7c insolvenčního zákona může do řízení přistoupit, pokud existuje podezření na závažné porušení zákona nebo ohrožení zákonnosti.

Zásah státního zastupitelství by v takové situaci mohl obnovit důvěru v průběh řízení, zajistit dohled nad postupem insolvenčního správce a přimět soud k dodržování zákonných povinností.

Celá kauza tak otevírá širší otázku: dokáže se česká insolvenční justice sama očistit, nebo bude muset do jejího fungování vstoupit stát – tentokrát nikoli jako účastník sporu, ale jako garant spravedlnosti a veřejného zájmu?