Před několika týdny se v mnoha médiích objevil úspěšný podnikatel Andrej Babiš, s poněkud nečekaným ostrým stanoviskem, v němž přirovnal poměry v naší zemi k mafiánským praktikám. Reakce na sebe nenechaly čekat.
Se zájmem sleduji „čerstvou“ kauzu, která souvisí s přesunem Martina Romana z pozice generálního ředitele ČEZ na post šéfa dozorčí rady. Bylo by to skoro až úsměvné, kdyby ovšem nešlo o desítky miliard Kč.
V tomto týdnu se v tisku objevily první informace o majetkových přiznáních poslanců a senátorů za minulý rok. Za zmínku jistě stojí informace z přiznání senátora Jaroslava Palase.
Téměř v každém politickém poselství současné vládnoucí garnitury zazní obava z řeckého scénáře. Řecký strašák se stal oblíbenou mantrou. Slouží jako varovný prst i různé alibi pro různá navrhovaná „reformní“ opatření.
Dnešní blog jsme věnoval Islandu. Dovolím si pouze přetisknout text, který mi zaslal pan Broušek. Komentáře netřeba. I naše média nás doposud zásobovala do posledního detailu o nepokojích v Egyptě a Libyi.
Včera odpoledne už mohlo být po stávce. Není. Místo toho se z ní stalo mega téma. Ministr financí dohodl se soudem pondělní zákaz a přispěl tak k další eskalaci napětí. Cui bono?
Komentovat naši domácí politiku je zbytečné, ona se totiž komentuje sama. Jen není jasné, zda si to všichni aktéři onoho nekonečného seriálu uvědomují.
Číst novinové zprávy, internetové diskuse či sledovat zpravodajství v televizi může být dnes činnost zdraví škodlivá. Přesto bychom některým informacím měli věnovat alespoň trochu pozornosti.
Určitě neuškodí se občas podívat na Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., tedy Ústavu České republiky.
V záplavě jiných zpráv téměř zapadla informace o tom, že naše armáda utrácela v uplynulých letech nekoncepčním způsobem. Nakupovala draze, přes drahé prostředníky a často obcházela výběrová řízení.
Nejsem levičák, v odborech jsem nikdy nebyl, přesto bych odboráře nenazýval nenávistnou lůzou. Někteří vládní poslanci žijí ve svých zažitých schématech. Tady jsme my, a ti venku – to jsou ti oni. Nesnesitelná lehkost bytí.
V závětří hokejové euforie jsme na chvíli nevnímali realitu naší tragikomické správy země. Vládní reprezentace páchá rituální sebevraždu v přímém přenosu, aniž si snad uvědomuje, že tím destruuje celý stát a posouvá její prestiž níže a níže.
„Paráda – Jarda na hrad!“. Tak přesně tuto sms zprávu jsem obdržel pár minut po skončení čtvrtfinálového zápasu s USA. Poslal mi ji můj slovenský přítel z Bratislavy, jinak distinguovaný právník v letech.
Fandit Slávii nebylo vždy snadné. Často jsme si od příznivců Sparty vyslechli nejednu jadrnou narážku. Dnešní fotbalová Slávie ovšem píše úplně jiný příběh. A bohužel v něm fotbal nehraje hlavní roli.
Přelom dubna a května byl nebývale štědrý na úchvatné mediální příběhy. Jedna fascinace střídala druhou. Po královské svatbě z Londýna následovalo blahořečení Jana Pavla II. z Vatikánu a hned na to přišlo zabití Bin Ládina v Pákistánu.
Krize patří mezi velmi frekventovaná slova, čímž ztrácí částečně svůj skutečný obsah. Přidá-li se k tomu adjektivum vládní, pak máme zaručený novinový titulek, který čtenář už ani nevnímá.
Asi to taky znáte. Na chvíli si zdřímnete a probudí vás sen živý jako film. Obrazy jsou trochu rozmazané, ale příběh, který skládají je až děsivě realistický.
Titulek dnešního textu jsem si vypůjčil ze hry Macbeth od Williama Shakespeara. Přemýšlet totiž o proměnách dnešních mocných i nemocných vládců to opravdu nemá smysl.
V pátek 1. dubna jsme s přítelem Janem Hnízdilem uvedli do života Výzvu NEO 2011. Jde o záměr, který se stává platformou pro rozumné síly občanského vzdoru.
Aristotelés kdysi řekl: „Kde se neúčastní veřejné debaty, týkající se základních problémů, žije mimo obec, ten se musí buď povznést na úroveň bohů, nebo klesnout na úroveň zvířete. Obě možnosti jsou pro společnosti velmi zrádné.“
