Osobně mi je však velice líto zdejší "ubohé pravicové garnitury", organizující každoroční monstrózní pseudovojenskou show a další doprovodné akce, čerpající po léta z plzeňské pokladny miliony a miliony korun, jež by se nesporně daly lépe použít jinde. Trochu skromnosti a objektivity by opravdu neškodilo, ale nutkání se zviditelnit a být spatřován tím prvním v řadě "spravedlivých" je asi pro mnohé zástupce samosprávy již po léta nepřekonatelně silným hnacím motorem.

     Realita osvobozování Plzně je ale přece poněkud jiná. Podle dobových pramenů i americký velící důstojník Noble ocenil již 6. května 1945 na plzeňské radnici statečnost místních odbojářů a současně konstatoval, že při příjezdu vojsk do města nenarazili jeho vojáci na žádný vážný odpor.  Řekl: "Tak my sem jedeme na procházku". To doslovně zopakoval i později ve Stříbře, když se loučil a odjížděl z naší země. Znovu zdůraznil, že se Plzeň osvobodila skutečně sama.

     Když použiji obecně přijatelné terminologie tak ve svém, velice osobitě a sugestivně podávaném výkladu historie nezaostává v Plzni za pravicovou vládnoucí garniturou ani katolická církev. A jak by také mohla, když touha po moci a majetku oba tyto subjekty, podle mého názoru, pevně tmelí! Ideovou podobnost by mohl klidně dokládat i fakt, že současný primátor města z ODS drží se zdejším "otcem biskupem" nadstandardně dobré vztahy, přičemž rada města, pod jeho kuratelou,  předkládá zastupitelům, finančně "krvácejícího" města, návrhy na nejrozličnější dotace katolické církvi jako na "běžícím pásu." Bez ohledu na blížící se obrovské, často zcela neoprávněné a neodůvodnitelné, církevní restituce, které český stát a jeho obce ještě více ekonomicky oslabí.

     Ale abych také doložil svůj předpoklad o vkladu zástupců plzeňské diecéze k "objektivnímu posuzování historie" dovolte mi jeden příklad, hovořící za vše.  Není tomu tak dávno, co mohli Plzeňané spatřit na zdejší katedrále obrovskou upoutávku na setkání pořádané spřízněnými německými katolíky, vysídlenými po II. světové válce z českého, moravského a slezského pohraničí. Jejich schůzka s jakousi českou "reprezentativní" entitou se konala historicky poprvé na území České republiky, bohužel zrovna v Plzni a  bohužel to odnesla plzeňská Měš'tanská beseda, tj. budova, která sehrála  významnou roli během událostí spojených s vyhlašováním samostatného československého státu v roce 1918. Na  výstavbě této budovy, jedné z nejkrásnějších dominant Plzně, se v roce 1900 podílel jako stavební mistr i můj praděd,  který zemřel později a v tomto případě jakoby symbolicky, v krušných letech světového války. Byl by patrně velice roztrpčen, když by ještě v roce 2009 mohl v těchto výsostně vlasteneckých prostorách vyslechnout plamennou řeč Bernda Posselta, šéfa sudetoněmeckého landsmanšaftu.

    O morálních kvalitách Posselta, jenž často a rád kárá Čechy a pokouší se je neúnavně školit v "dobrých sousedských mravech", svědčí i jeho výroky ze stejného roku, pronesené na sjezdu landsmanšaftu konaném v Augsburgu. V"aušpurském" poselství, zcela bezostyšně a již po několikáté, žádal domovské právo v naší republice pro všechny německé vysídlence s dovětkem, že "Benešovy dekrety" jsou přece rasistické. A poté se sebere a jede si nerušeně "kázat tyto bludy" i do Plzně, kde mu to je blahosklonně umožněno.

     Rozhodně není bez zajímavosti, že ke zdaru tohoto "sousedsko - katolického" setkání přispěl svojí aktivní účastí i Karl Johannes Nepomuk Josef Norbert Friedrich Antonius Wratislaw Mena Fuerst zu Schwarzenberg. Současného ministra zahraničí ČR, současně i švýcarského občana, není již třeba, po jeho "polistopadovém" návratu z německého exilu na tomto místě více představovat. Svými, zejména asociálními, přístupy a principy se již nesmazatelně zapsal, především "ruku v ruce" s kolegou Kalouskem, ale i celou jejich politickou stranou, které oficiálně předsedá, do hlubokého povědomí českého národa.