Stát zde opakovaně selhal v jediné povinnosti, která je v civilizované společnosti nepřenosná: účinně vyšetřit závažné tvrzení o sexuálním násilí, a to bez ohledu na postavení podezřelého. Když je podezřelým kněz, pedagog, autorita a „duchovní otec“, selhání je o to viditelnější – a o to nebezpečnější.
Formalismus jako alibi nečinnosti
Orgány činné v trestním řízení se v této kauze ukryly za formalismus. Za slovíčkaření o tehdejší právní úpravě. Za úzký, mechanický výklad skutkových podstat. Za pohodlnou větu, že „to tehdy nebylo trestné“. Jenže právě tento alibismus výslovně odmítl Ústavní soud České republiky, když konstatoval, že se policie a státní zástupci nedostatečně zabývali bezbranností poškozené a špatně vyhodnotili důkazy. Jinými slovy: stát ani nedokázal správně položit otázky, natož na ně odpovědět.
Přesto se po vrácení věci znovu dočkáme téhož výsledku. Stejných frází. Stejného závěru. To už není právní názor. To je institucionální vzdor vůči závaznému právnímu hodnocení vrcholného soudu.
Bezmoc oběti nikoho nezajímá
Podstata případu nikdy neležela v tom, zda poškozená křičela, bránila se, nebo „odešla včas“. Podstata leží v mocenské nerovnováze. V kombinaci duchovní autority, akademické závislosti a psychologické manipulace. V situaci, kdy je žena vázána na osobu, která rozhoduje o jejím studiu, duchovním životě a která si její důvěru cíleně vybudovala.
Ignorovat tuto realitu znamená popřít desítky let vývoje práva a psychologie obětí sexuálního násilí. Znamená to tvrdit, že násilí je pouze to, co zanechá modřiny. Všechno ostatní je „nedorozumění“. Přesně tento přístup však odsoudil Evropský soud pro lidská práva, když konstatoval porušení práva na účinné vyšetřování a přiznal poškozené významné odškodnění. To není symbolické gesto. To je jasná zpráva: český stát v této věci neobstál.
Sekundární násilí v režii státu
Opakované odkládání případu není neutrální administrativní akt. Je to forma sekundární viktimizace. Každé další odložení říká oběti: „Tvůj příběh nás nezajímá. Tvoje bezmoc je právně neviditelná. Vyčerpáme tě, dokud to nevzdáš.“ To není ochrana práv. To je jejich popření.
A právě zde se nečinnost mění v aktivní poškozování. Průtahy, formální úkony a mechanické závěry vytvářejí prostředí, kde se spravedlnost odkládá až k vyprázdnění. Stát sice „koná“, ale ve skutečnosti čeká. Čeká, až čas udělá práci za něj.
Římskokatolická církev a nedotknutelnost autority
Nelze se vyhnout ani širšímu kontextu. Případ se týká kněze a struktur Římskokatolická církev. Instituce, která má v české společnosti stále mimořádné postavení. Opakované selhání státu v takových kauzách oprávněně vyvolává dojem, že církevní autorita je fakticky chráněna – ne nutně spiknutím, ale systémem, který není ochoten jít do střetu s mocnou institucí.
Výsledek je stejný: beztrestnost. A beztrestnost není náhoda. Je to produkt prostředí, kde se citlivost k obětem považuje za obtíž a důslednost za riziko.
Nejde o minulost. Jde o přítomnost státu
Tento případ není o roce 2008. Je o roce 2026. O tom, jak dnes stát chápe svou povinnost chránit lidskou důstojnost. Čtvrté odložení po zásahu Ústavního soudu a po rozsudku Evropského soudu pro lidská práva je vzkazem, že systém se nechce poučit. Že dává přednost klidu institucí před pravdou jednotlivce.
Spravedlnost, která se opakovaně bojí pohlédnout moci do očí, přestává být spravedlností. Stává se administrativou. A stát, který nedokáže účinně vyšetřovat sexuální násilí, když se odehrává v hávu autority a posvátna, ztrácí morální právo mluvit o ochraně práv slabších.
Tady nejde o jeden případ. Jde o to, zda právo platí pro všechny – nebo jen pro ty, kteří nemají za zády instituci, talár, kolárek a mlčení systému.
