Ta fakta přitom nezaznívají z okrajových zdrojů ani z „nepřátelské propagandy“. Zaznívají z Kyjeva. A zaznívají z úst lidí, kteří za obranu země nesou přímou odpovědnost. Podle vyjádření Mychajlo Fedorov přebírá ministerstvo obrany v situaci, kdy se obranný rozpočet propadl o 300 miliard hřiven, tedy asi 145 miliard korun. To samo o sobě ukazuje, že ani ukrajinský stát už nedokáže udržet válečné tempo, které po něm Západ verbálně požaduje.

Ještě výmluvnější jsou ale údaje o lidech. Dva miliony Ukrajinců se vyhýbají povolání do armády. Ne desítky tisíc, ne stovky tisíc – miliony. A k tomu zhruba 200 tisíc vojáků svévolně opustilo jednotky. Ukrajinské právo se to snaží eufemisticky označit jako mírnější přestupek než dezerci, ale žádná právní formulace nezmění podstatu: lidé odmítají bojovat a odmítají umírat.

A to je klíčové. Ukrajinci – muži i ženy – nejsou ochotni dál nést cenu této války. Ne proto, že by byli zbabělí. Ale proto, že pochopili, že se z války stala bezedná propast na lidské životy, bez jasného cíle, bez reálného konce a bez perspektivy návratu k normálnímu životu.

V této situaci je zcela legitimní položit jednoduchou otázku:
Proč by měli čeští daňoví poplatníci a evropští občané financovat válku, kterou samotní Ukrajinci nechtějí bojovat?

Ještě absurdnější je úvaha o vysílání evropských, případně českých vojáků. Má opravdu Evropa posílat své lidi umírat tam, kde se místní obyvatelstvo masově skrývá před odvody? Máme nahrazovat ukrajinské občany, kteří se rozhodli, že už další krev prolévat nebudou?

To není solidarita. To je politická svévole a morální cynismus.

Argument, že „musíme vydržet, protože jinak padne Evropa“, se v konfrontaci s realitou rozpadá. Evropa nemůže zachránit stát, který nedokáže přesvědčit vlastní občany, aby za něj bojovali. A už vůbec nemůže legitimně obětovat své lidi a své rozpočty ve válce, která ztratila vnitřní podporu.

Další peníze, další zbraně a další eskalace nepřinesou vítězství. Přinesou jen další hroby. A budou to hroby Ukrajinců, případně – pokud se politici utrhnou z řetězu – i Evropanů.

Pokračovat v tomto směru znamená ignorovat realitu a nahrazovat ji ideologií. Znamená to stavět geopolitické kalkulace nad lidský život. A přesně proti tomu se dnes Ukrajinci vzpírají – tím jediným způsobem, který jim zůstal: odmítnutím bojovat.

Česká republika ani Evropa nemají povinnost financovat nekonečnou válku, o kterou už nestojí ani ti, na jejichž území se vede. Naopak – mají povinnost zastavit se, přestat lhát sami sobě a přiznat si, že další eskalace je slepá ulička.

Pokud se politici rozhodnou tuto realitu ignorovat, ponesou za další oběti plnou politickou i morální odpovědnost.