Ústava říká jasně: prezident je vrchním velitelem ozbrojených sil. To však není bianco šek k nakládání s armádou, její technikou ani jejím majetkem. Nejde o vlastnické právo, nejde o dispoziční oprávnění, nejde o politický mandát rozhodovat, komu Česká republika daruje či prodá letadla, zbraně nebo munici. Tato kompetence náleží výhradně vládě, která odpovídá Poslanecké sněmovně a nese plnou politickou i rozpočtovou odpovědnost za obranu státu.

Prezidentova role je jiná: reprezentovat, moderovat, chránit ústavní pořádek. Nikoli jej ohýbat podle osobního přesvědčení či vojenského instinktu.

Jestliže prezident veřejně „nabízí“ vojenská letadla třetí zemi, činí tak bez jakékoli pravomoci. Jestliže tak činí v rozporu s výslovným postojem vlády, dopouští se ústavního excesu. A jestliže to dělá na úkor obranyschopnosti vlastní armády, pak už nejde o politickou chybu, ale o selhání v základní povinnosti jednat v zájmu České republiky.

Nezáleží přitom na tom, zda je nabídka „jen politická“, „nezávazná“ či „myšlenková“. Slovo prezidenta není soukromý názor hospodského hosta. Je to výrok hlavy státu, který vytváří mezinárodní očekávání, diplomatický tlak a bezpečnostní důsledky. Prezident, který toto nechápe – nebo ignoruje – neplní roli stabilizačního prvku, ale stává se rizikem.

Argument, že prezident „přece nemůže nic podepsat bez vlády“, je falešnou obhajobou. Protiústavnost totiž nevzniká až podpisem smlouvy. Vzniká už v okamžiku, kdy se prezident staví do role, která mu podle Ústavy nepřísluší, a navenek vystupuje jako ten, kdo o armádním materiálu rozhoduje. Tím porušuje dělbu moci, podrývá autoritu vlády a oslabuje důvěru v ústavní systém.

A právě zde je jádro problému: prezident má být garantem ústavnosti, nikoli jejím nejviditelnějším porušovatelem. Má jednat ve prospěch státu, který zastupuje, nikoli podle vlastního geopolitického vidění světa. Má chránit Armádu České republiky, ne s ní nakládat jako s diplomatickou měnou.

Prezident, který opakovaně nerozlišuje mezi symbolickou funkcí vrchního velitele a výkonnou pravomocí vlády, který vstupuje do rozhodování o armádním majetku bez mandátu a proti vládě, nenaplňuje ústavní předpoklady své funkce. Ne proto, že by byl vojákem – ale proto, že jako prezident jedná mimo Ústavu. A stát, který toleruje takové chování, rezignuje na vlastní právní řád.

Tady už nejde o „neobratnou diplomacii“, „nešťastnou formulaci“ ani o rozdílný politický názor. Jde o hrubé nepochopení – nebo vědomé ignorování – ústavní role prezidenta. Prezident republiky není generální štáb, není vláda, není ministr obrany. Je ústavně svázaný orgán, jehož síla spočívá právě v sebeomezení. Jakmile toto sebeomezení odhodí, stává se nebezpečným.

Prezident, který veřejně nabízí vojenský materiál, jenž nepatří jemu, ale České republice, a činí tak v rozporu s vůlí vlády, jedná protiústavně. Prezident, který tímto jednáním oslabuje vlastní armádu, poškozuje bezpečnost státu a narušuje dělbu moci, nejedná v zájmu republiky, ale proti ní. A prezident, který to činí opakovaně, není způsobilý být garantem ústavnosti, protože sám Ústavu porušuje.

V právním státě platí jednoduché pravidlo: kdo nerespektuje hranice své moci, nemá ji vykonávat. Neexistuje žádná „vojenská výjimka“, žádná „morální licence“, žádná „správná strana dějin“, která by prezidentovi dovolovala stát nad Ústavou. A pokud si to prezident myslí – pak problém není v kriticích, ale v samotném výkonu prezidentské funkce.

Řečeno bez diplomatických obezliček:

Prezident, který se chová jako samozvaný vládce armády, přestal být jejím vrchním velitelem ve smyslu Ústavy – a stal se jejím porušovatelem.
A to je hranice, za níž už nejde o politiku, ale o ústavní odpovědnost.