Vážený pane předsedo, děkuji za slovo. Kolegyně, kolegové, já se tedy vrátím k tomu svému vystoupení, k té své reakci na odpovědi, které mi pan premiér, respektive jeho odborníci poskytli na mých asi zhruba takových devět otázek. A ty se týkaly skutečně otázky naší energetické soběstačnosti a bezpečnosti. Ale nebudu znova je číst, nebudu je znova rekapitulovat, to bych si nedovolil. Jenom se vrátím ještě krátkou poznámkou k té mojí první reakci na tu první otázku. A ta první otázka se týkala kapacit pro možné instalace fotovoltaických panelů, anebo fotovoltaických elektráren na střechách rodinných domů, případně na střechách veřejných staveb, tedy ať už různých úřadů a nebo tedy zase soukromých obytných, ale kapacitně větších domů než rodinné domy. V odpovědi vysvětloval, že je zde zhruba kapacita 12 gigawatt  instalovaného výkonu, což je docela dost. Já jsem k tomu dal svůj komentář již ve zmíněné reakci. Ale jenom bych chtěl ještě jednu věc podotknout. Pokud by k tomu mělo dojít, tak se to bude týkat velkého množství v řádu statisíců, milionů rodinných domů, a tedy tím pádem i milionů jejich obyvatel, kteří budou instalovat si na svoje domy fotovoltaické panely, budou nějakým způsobem využívat energii, kterou si takto vyrobí a budou samozřejmě muset být připojeni i k elektrické síti, tak aby v případě, když nebude svítit slunéčko, tak aby mohli odebírat pro svoje spotřebiče energii ze státní tedy dodávky. Je to tak i dneska. 

Já mám dopis od jednoho takového člověka, který si postavil fotovoltaickou elektrárnu s výkonem asi 3,54 kilowattu, tedy malou, takovou z těch menších, ale pro ty střešní instalace odpovídající. A on když odebere energii od jedné nejmenované tedy dodavatelské distribuční firmy, dostane - odebere 1 260 kilowatthodin a za to zaplatí 8 tisíc korun, tedy 6 korun za kilowatthodinu. Pokud ale zase v jiné době vyrábí jaksi nad míru své spotřeby a dodává tu vyrobenou energii do sítě, tak on uvádí, že za to samé období, za ten jeden rok, minulý rok tedy, odevzdal do sítě 1 500 kilowatthodin z té své elektrárny, ale ta distribuční firma mu zaplatila pouze částku 150 korun, tedy za těch 1 500 kilowatthodin, tedy 50 korun za megawatthodinu. Padesát korun za megawatthodinu, tedy zlomeček, zlomeček, nepatrný zlomeček toho, co on musel platit za stejnou jednotku té dodavatelské firmě. Je asi pět haléřů prostě. Takže to je věc, která samozřejmě je pochopitelná. Já jsem odpověděl také tomu pánovi, že je to podle mého názoru holt takhle nutné, protože kdyby se všechny ty bilance vypořádávaly, tak se stát zblázní a bude jenom platit tyhlety rozdíly a sám nebude moci řádně hospodařit.

Ale zmiňuji to proto, že skutečně ty fotovoltaické instalace jsou jedním z významných zdrojů energie v případě toho, že se vzdáme těch ostatních v tuhle chvíli stabilních zdrojů, třeba uhelné energetiky. A ti lidé, se kterými zatím se nikdo moc extra nebaví, že jo, oni tak jenom spíš to sledují, zpovzdálí zatím, ale budou prostě oslovováni, aby si na svoje střechy instalovali fotovoltaiku a nyní je třeba říct, že to je za těchto podmínek, za těchto velmi jaksi pokřivených, nevýhodných podmínek. A oni zároveň vidí, ti lidé, že ty velké fotovoltaické parky, které nespotřebovávají pro svoji potřebu žádnou energii, no, možná malý zlomek, že svítí si v tom domečku obslužném pro ten fotovoltaický solární park, tak tam samozřejmě se platí za tu kilowatthodinu daleko, dalekonásobné částky, dokonce ještě i násobně větší nežli je to, co on zaplatil za odebranou energii té distribučce. Takže tohle je třeba zmínit, s tím je třeba počítat, s tím je třeba se vypořádat, budeme-li chtít, aby fotovoltaika a pak také ještě větrná energetika nahradila stávající kapacitní energetické zdroje.

Nyní tedy se vrátím zpátky k té své reakci na odpovědi pana premiéra, konkrétně už tedy k poslední mojí otázce, nebo předposlední, ale ta poslední, tu jsem tak nakonec už nějak pak na to nereagoval. Byla to otázka, s jakými hodnotami LCOE, neboli levelized cost of elecricity, srovnávací náklady na energii počítá ministerstvo u jednotlivých zdrojů, uhlí, jádro, plyn, slunce, vítr, případně další zdroje. Já jsem se z té odpovědi žádná konkrétní čísla příliš nedověděl, ale přesto ta odpověď byla pro mě velmi cenná, protože jsem zjistil, že metodika LCOE, těch srovnávacích nákladů na energii, tedy poměr mezi celkovými náklady na zdroj v podobě investice a provoz a množství energie vyrobeným za dobu životnosti toho zdroje, byla nahrazena novou metodikou, zkratka VA LCOE. To VA znamená anglicky value adjusted, tedy hodnotově jaksi upravené. A tahle charakteristika počítá navíc kromě těch už již uvedených nákladů v předchozí metodice také i s náklady na stabilitu dodávek, což je v případě samozřejmě těch obnovitelných zdrojů veliký problém. Ty nemůžou být ze svého principu stabilní. Slunce svítí, nesvítí, mohou být dlouhé týdny, nebo série dnů, kdy není veliká výroba, mohou být dlouhé série dnů, kde nefouká vítr a větrné elektrárny v našich podmínkách nevyrábí. Tady jsou v jednom materiálu, který jsem nalezl, VGB PowerTech z roku 2015, uváděny pro jednotlivé ty zdroje následující hodnoty LCOE: hnědé uhlí 6 eurocentů na kilowatthodinu, větrná elektrárna ve vnitrozemí onshore umístěná 7 eurocentů na kilowatthodinu a fotovoltaika, případně paroplynové zdroje 11 centů na kilowatthodinu.

Samotný dokument sdružení VGB, když popisuje meteorologii, (metrologii ?) tak uvádí následující: Ve výpočtech použité provozní náklady ignorují dopad systému výroby energie na elektrickou soustavu jako celek. Jedná se o problém ovlivňující všechny technologie a v případě výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů nelze v současné době skladovat v takovém množství tu energii, aby v každém okamžiku byla nabídka a poptávka po energii z těchto zdrojů vyrovnaná. Častým argumentem zastánců fotovoltaické energetiky je to, že až dojde k tomu, že se rozšíří zdroje a budou dostupnější technologie, tak jako se to stalo u solárního boomu v nedávných letech, který dodneška musíme snášet, tak že se všechno vyřeší, že to trh srovná. Opět tady na to téma VA LCOE, na ty rozšířené náklady, tam se říká: Exponenciální nárůst fotovoltaiky by tento zdroj mohl udělat méně konkurenceschopným, nikoliv více. Je tam možné se dočíst, že budoucnost solárních elektráren a dalších zdrojů bude i nadále do značné míry záviset na rozhodnutí vlád a bez této vládní podpory může trh stagnovat nebo klesat, což by byl nešťastný osud, jako i mnoho jiných dalších slibných technologií. Tedy souhrnně k tomu tématu započítám-li do nákladů pouze něco, to je to LCOE, tedy investice, provoz, tak vypadá celkem růžově ta situace, jak ukazují grafy, které následně popíšu. Pokud ovšem započteme skutečně všechno, tedy i náklady na stabilitu dodávek, tak už ta růžová budoucnost mizí v mlze.

Tady konkrétně je graf, kde uvádí v dolarech na MWh srovnávací náklady, kde v případě uhlí je ten graf mírně rostoucí, spíš konstantní ta křivka. Kdežto křivka popisující fotovoltaické instalace, ta celkem asi v podobě nějaké nepřímé úměrnosti klesá. Ovšem, započteme-li všechny, tedy včetně stability sítě, tak tam to uhlí významně klesá, ale fotovoltaika po určitém zlomu po počátečním poklesu opět roste. Čili nevycházejí nám tady obnovitelné zdroje dobře, bohužel. A tady je možno říct, že v případě fotovoltaiky dokonce katastrofálně.

Dalším parametrem, který se dá tady kvantitativně použít, je parametr energetické výkonnosti, tedy tzv. výtěžný poměr harvest ratio uvádějící kolikrát více energie za dobu životnosti ten energetický zdroj vyrobí než bylo vynaloženo na jeho stavbu, celou dobu provozování a úplnou likvidaci po jeho životnosti. Tak uhelné případně jaderné elektrárny uvádějí tento výtěžný poměr 120 až 140, tedy krát je ta doba delší, teda energie za dobu životnosti vyrobená větší. U větrných elektráren to je 12 až 30 a elektrárna s fotočlánky, konkrétně ve střední Evropě, což je samozřejmě důležité zmínit ta geografická pozice, to umístění, je 2 až 5, čili 2 až 5krát více energie vyrobí za dobu životnosti fotovoltaika nežli bylo vynaloženo na její stavbu, celou dobu provozování a úplnou likvidaci. Tady se hlavně jedná o tu stavbu případně likvidaci, protože fotovoltaika při provozování má jednu jedinou výhodu, že nespotřebovává pro sebe žádnou extra velkou energii.

Nebo je tady doba energetické návratnosti, energy payback time, což je parametr, který uvádí, za jakou dobu vyrobí elektrická výrobna stejné množství energie pro vnější odběratele jako bylo celkem vynaloženo na její stavbu, provoz a úplnou likvidaci. Takže tady uhelná nebo jaderná elektrárna uvádí tři až čtyři měsíce, čili za tři až čtyři měsíce vyrobí to, co bylo vynaloženo na její stavbu, provozování a likvidaci. Větrné elektrárny mají tuhle dobu 8 až 16 měsíců. Při životnosti těch prvních uhelných a jaderných zhruba 30 až 60 let. U těch větrných je už ta životnost pouze 20 let. Stejně tak fotočlánky s životností 20 let ovšem mají tento parametr ve výši dva až osm let.

Čili pokud to přeložíme do srozumitelného jazyka, tak musíme říct, že pokud nebudou obnovitelné zdroje nadále masivně podporovány z kapes daňových poplatníků, tak se nebude možno spolehnout na energii, kterou vyrobí, a bude to prostě takový boj o perpetum mobile. Nebo jinak řečeno také boj o vyvrácení Einsteinovy teorie relativity. Takové podobné nesmysly nám z Bruselu stále přicházejí.

Já jsem se na závěr svého vystoupení chtěl na pana premiéra obrátit s určitou výzvou. Ale pan premiér tady není, je tu ale pan ministr Havlíček, který mu to asi nejspíš, až na to přijde nějaká chvilka, řekne. Tady v jednom rozhovoru pan náměstek Neděla říká, že v podstatě tyhle všechny naše plány můžou nás stát tři biliony korun do roku 2030. Z toho bilion korun už budou ty vyhozené peníze na ten tzv. solární tunel. A dva biliony pak zmiňuje pan náměstek na energetickou účinnost, což je nástroj, který má zvýšit efektivitu výroby energie, má snížit ceny, zvýšit potom kvalitu atd. No, kdyby se ty tři biliony, které tady máme, jenom 5 % této částky, tak nějakých 150 mld. investovalo do modernizace našich hlavních současných uhelných elektráren, tak aby splňovaly ty velmi přísné, stále se zpřísňující BATy a BREFy, kterými nás EU zásobuje, tedy parametry na ekologičnost těch zdrojů, možná bychom získali časový prostor, který bychom mohli pak využít na hledání zdrojů a hledání způsobů, jak vybudovat naše nové tolik potřebné jaderné zdroje. Nebo kdybychom za ty tři biliony postavili jaderné elektrárny, tak jenom jednoduchým výpočtem při pořizovací ceně na úrovni dvojnásobku dnešních odhadů za megawatt, tedy, kdybychom předpokládali, že megawatt výkonu jaderné elektrárny stojí 240 mil., tak bychom dostali ty tři biliony zpátky a měli bychom 12 gigawatt, což je šest dnešních Temelínů a je to tedy o jeden gigawatt více než je výkon všech našich dnešních uhelných elektráren.

Často se díváme nebo jsme orientováni do světa, jak se plní dohody, jak se plní Pařížská dohoda. Čína, ke které se někdy taky obracíme jako k určitému vzoru v tomto ohledu v obnovitelných zdrojích, tam je ve výstavbě 120 gigawattů nových uhelných zdrojů, čili v podstatě 11násobek výkonu těch našich, které dosud u nás máme. Čili budeme-li překotně uzavírat stávající uhelné zdroje, tedy k letům, která jsou na dohled od naší současnosti, tedy 2030, jak navrhovali někteří zelení aktivisté demonstrující před Úřadem vlády v den jednání uhelné komise, tak by to vlastně mohla být jakási rituální sebevražda, kterou bychom způsobili sami sobě. A pro světové klima při našich devíti procentech podílu na světových emisích by to opravdu byl neměřitelný přínos.

Pan premiér se často vyjadřuje velmi razantně, velmi ostře. Jednou se tak vyjádřil 11. ledna v Právu, když řekl, že si od Evropy nenechá vnucovat věci, které by měly ohrožovat naše hospodářství.

Nechci se nechat strhnout fanatickými zelenými opatřeními, která by ohrožovala náš průmysl. Pan premiér dokonce řekl, že se radši bude soudit a v nejhorším se bude dohadovat o sankcích. To jsou dost odvážná slova. Zatím jsme se vždycky podřídili. My máme teď samozřejmě před sebou Zelenou dohodu pro Evropu. To je už schválená věc, ze které paní komisařka von der Leyen učinila vlastně vlajkovou loď své politiky. Zelená dohoda Green Deal for Europe. Budeme jí v blízké době projednávat ve výboru pro evropské záležitosti, tak se na to pečlivě připravuji. Jsou to opravdu věci, nad kterými je třeba se zamyslet a kterým je nutné věnovat pozornost.

Podle mého názoru ta žaloba, o které mluví pan premiér, když už tedy chce na Zelenou dohodu dát žalobu, on samozřejmě musí vědět, že snaha o navyšování energetické účinnosti může ve svém důsledku přivodit naopak nárůst té komodity, kterou se snažíme tou větší účinností šetřit. To je známý Jevonsův paradox, který už v polovině 19. století tento anglický fyzik formuloval a který říká, že při efektivnějším využívání určitého zdroje naopak proti očekávání roste spotřeba té komodity, případně tedy i poptávka a následně pak nějaký dopad, který ta komodita má na okolí.

Tento paradox formuloval v 90. letech Khazzoom spolu s Brooksem ve svém postulátu, který říká, že zlepšení energetické účinnosti, která jsou odůvodněna na mikroúrovni, tedy na úrovni běžných lidí, vedou k vyšší spotřebě energie na makroúrovni. Čili jiná formulace tohoto postulátu. Mohlo by se říct, že jsou to nějaké bláznivé teorie cimrmanovské, nikdo se tím nezabývá, skutečně to bývá takovým okrajovým tématem, ale v nedávné době, v roce 2018 zveřejnil Tim (Garrett?) svoje upozornění stejného druhu, že energetická účinnost může přinést naopak, vedle ekonomického růstu zase, větší spotřebu energie a tím pádem také ale i větší emise CO2, což je rozpor s tím, čeho chceme tím zvyšováním účinnosti dosáhnout.

Dámy a pánové, je to všechno bohužel věc, kterou tady říkám poměrně často. Jak už jsem řekl, čeká nás Zelená dohoda pro Evropu. Je otázka, zdali bychom se neměli touto Zelenou dohodou zabývat i zde na plénu naší Sněmovny, a to proto, že bezprostředním důsledkem té Zelené dohody pak budou klimatické zákony, které budeme muset implementovat, protože již jsem v dnešním médiích četl, že komise první takové klimatické zákony začíná formulovat a prosazovat a samozřejmě jak dobře víme, až k nám tyto zákony v podobě nějakých evropských regulací přejdou, tak budeme vystaveni prostě povinnost je implementovat, jinak nám bude vyhrožováno infringementem a různými drakonickými pokutami, jak jsme již tomu byli svědky třeba v některých předchozích případech.

Takže já bych mohl tady uvádět případy těch plánů, jak nahradit uhlí fotovoltaikou. Jsou to všechno plány, které na papíře vypadají dobře, když se tam mluví o instalovaných gigawattech výkonových, ale pak, když se to řádně přepočítá na vyrobenou energii, tak skutečně jsme na zlomcích té potřeby, kterou máme, a to proto, že ty (obnovitelné?) zdroje tohoto typu nejsou zdroji stabilními. To už poněkolikáté opakuji.

Samozřejmě máme tady obnovitelný zdroj v podobě vodní energie, ta je u nás ale vyčerpána, tam už žádný nový zdroj očekávat nemůžeme, a přesto ale zase těm našim provozovatelům házíme klacky pod nohy tím, že chceme ve vodním zákoně jim odebrat povolení k nakládání s vodami, jak to tam je v jednom paragrafu formulováno, případně, že na ně tlačíme, aby ta svá zařízení obnovovali a v podstatě jim tím bereme šanci to své podnikání, které je jako součást obnovitelných zdrojů, provozovat. Takže, dámy a pánové, já bych na závěr svého vystoupení chtěl poděkovat tedy spolupracovníkům pana premiéra za ty odpovědi. V podstatě jednu vedle druhé jsem je nějakým způsobem zpochybnil, nalezl jsem chyby v těch formulacích, které tam byly, v těch odpovědích, a proto také pak budu předkládat návrh na usnesení, ale nyní tedy své vystoupení končím a asi pan předsedající dá prostor k nějaké diskusi, bude-li zájem o to. Děkuji.