s velkým smutkem sleduji množství agrese, nenávisti a hlubokých příkopů, které v naší společnosti znovu otevřel sjezd Sudetoněmeckého landsmanšaftu v Brně.

Naše vztahy s Německem byly přitom už v roce 1997 narovnány Česko-německou deklarací, která přinesla důležité smíření i vzájemnou sebereflexi. Německá strana tehdy jasně pojmenovala a odsoudila zločiny nacismu a my jsme zároveň dokázali přiznat i některé excesy, které provázely poválečný odsun.

Dnes je Německo naším sousedem i nejvýznamnějším obchodním partnerem. Oceňuji proto slova úcty a omluvy za hrůzy nacistického režimu, která zazněla i během letošního setkání. Silným symbolem smíření byla také přítomnost vnuka Nicolase Wintona a některých zachráněných „Wintonových dětí“.

Zároveň ale naprosto chápu bolest a emoce, které tato událost vyvolává u pamětníků a rodin, jež nesly následky nacistické okupace. Je potřeba jasně říct, kdo byl agresorem. Bylo to nacistické Německo, které obsadilo naše pohraničí, zničilo svobodu naší země a přineslo utrpení, vraždy, vyhánění i vyhlazení českých obcí. Toto temné období našich dějin zanechalo hluboké rány, které nelze zlehčovat ani přepisovat a já sama ho vnímám hodně citlivě, s velikou pokorou a úctou k obětem.

Za nešťastné považuji i načasování sjezdu na výročí popravy K. H. Franka, člověka spoluzodpovědného za vyhlazení Lidic a mnoho dalších tragédií. Stejně tak důrazně odsuzuji vandalismus a zneuctění sochy prezidenta Edvarda Beneše.

Takové projevy agrese a neúcty do demokratické společnosti nepatří.

Historii nezměníme. Můžeme se z ní ale poučit.

Síla společnosti se pozná podle toho, jak dokáže přijmout svou minulost, vyrovnat se s ní a současně hledět do budoucnosti.

Ano, při odsunu sudetských Němců byl uplatněn princip kolektivní viny a docházelo k excesům a utrpení. Stejně tak je ale pravdou, že předcházely roky nacistického teroru, bolesti, utrpení a bezpráví vůči našemu národu. O těchto věcech je potřeba mluvit pravdivě, bez překrucování a bez kolektivní nenávisti. Obě strany se za to omluvily.

Benešovy dekrety jsou a musí zůstat nedotknutelné! Byly součástí poválečného uspořádání a zůstávají pevnou součástí naší historie i právního řádu. Nevznikly ve vzduchoprázdnu, ale jako reakce na tragické události druhé světové války a nezvratné rozhodnutí vítězných mocností na Postupimské konferenci. Je důležité je respektovat, nikoli je zneužívat k dalšímu rozdělování společnosti.

Minulost už nezměníme. Budoucnost ale stále tvoříme.

A právě proto bychom měli hledat cestu k důstojnosti, vzájemnému respektu a smíření — nikoli znovu otevírat staré rány, které se, i přes odpor některých extremistů, pomalu ale jistě hojí.

„Chybovat je lidské, odpouštět božské.“

A i když je to někdy velmi těžké, právě schopnost odpustit a nezapomenout zároveň je známkou vyspělé společnosti.