Městský soud v Praze zrušil čtyři opatření vydaná Ministerstvem zdravotnictví, neboť dle jeho názoru byly za podmínek nouzového stavu vydány na nesprávném právním základu (zákon o ochraně zdraví lidu namísto krizového zákona) a orgánem k tomu nekompetentním (ministerstvo namísto vlády). Obsah rušených opatření soud nerozporoval. Důvodem ke zrušení tedy byla výlučně jejich forma.

Popřeme-li v právu požadavek potřebného obsahu požadavkem potřebné formy, jsme právní formalisté. Naše rozhodování se začne velmi vzdalovat spravedlnosti, smyslu existence práva a účelu jeho působení ve společnosti, společenskému konsensu i zdravému rozumu, což jsou hodnoty, na nichž je samotný právní řád vystavěn.

Jednoduchý příklad. "Zelená karta" je doklad o uzavření zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla. Pokud někomu od pojištovny přijde mailem a vytiskne si ji na černobílé tiskárně, je to pořád tentýž doklad. Formalista však řekne, že pokud "zelená karta" nemá zelenou barvu, není "zelenou kartou ve smyslu zákona", a na jejího držitele (kupř. při silniční kontrole) tudíž hledí, jako kdyby ji neměl. Formu (barva tisku) nadřadí nad obsah bez ohledu na to, že černobílý výtisk prokazuje splnění obsahu požadavku (uzavření zákonného pojištění) úplně stejně jako barevný. Právě toto jsou nejhorší případy extrémně nespravedlivého slepého rozhodování "ve jménu zákona".

Značný aplikační formalismus bohužel prokázal zmíněný Městský soud, když zrušil opatření naléhavého společenského obsahu, a to pro požadavek „lpění na pravidlech“, jak sám formuloval. Níže zmíním příklady nejvýznamnějších důvodů, proč toto rozhodnutí považuji za špatné a mnohem nebezpečnější pro základní práva než napadená opatření ministerstva: 

1) Soud konstatoval, že obsah opatření je nezbytný a potřebný, přesto je zrušil z důvodů formy.  Takže dám-li určitý dokument do zelené obálky, je neplatný, ale dám-li ho do červené, je platný? Jinými slovy, i nedostatek formy je pro soud dostatečným důvodem ke zrušení opatření, které chrání zdraví a životy obyvatel. Soud sice vládě poskytl čas na změnu formální úpravy daných opatření, ale pokud by to vláda hypoteticky neučinila, soud je srozuměn s tím, že od pondělí přestanou bez náhrady platit. Jediným vítězem této absurdní bitvy vojáků ze stejné armády bude koronavirus. To je rozhodnutí "ve jménu republiky"?  A naplňování smyslu působení práva ve společnosti?

2) Soud vytvořil určitou interpretační konstrukci o obligatorním právním základu jednání v nouzovém stavu a předmětných kompetencích, aby následně konstatoval, že orgány veřejné moci jí nevyhověly. Velmi snadný způsob, jak někomu přisoudit nezákonnost. Ze strany ministerstva nedošlo k žádnému explicitnímu porušení právního řádu, pouze se přiklánělo k výkladu, že opatření obecné povahy může vydávat i v nouzovém stavu stejným způsobem, jak to může činit mimo něj, což žádný zákon nezakazuje. O to víc absurdní jsou některé reakce opozice volající po rezignaci ministra či ještě lépe demisi celé vlády. Na základě čeho? Že tyto orgány hájí životy a zdraví lidí, a soud vyslovil názor, že tak mají činit na základě jiného právního předpisu? Směšné a smutné zároveň…

3) Soud se zaštítil ochranou právního státu, avšak v jeho dávno opuštěné formální koncepci, která selhala už v období Výmarské republiky, kdy umožnila nástup Hitlera k moci formálně legálním postupem, tj. "podle zákona". Naopak soudobá koncepce demokratického (materiálního) právního státu není založena na nedotknutelnosti formy, ale na nedotknutelnosti obsahové hodnoty naší ústavnosti, jejíž nejtvrdší jádro je nazýváno materiálním ohniskem ústavnosti" a je ve smyslu čl. 9 odst. 2 Ústavy absolutně nezměnitelné. A pokud je některé základní právo klíčovou integrální součástí těchto nedotknutelných hodnotových východisek, pak nepochybně právo na život, které nejen že chrání nejvýznamnější hodnotu (samotný život), ale navíc je nezbytnou podmínkou realizace všech dalších základních práv. Právo na život chránila opatření ministerstva, která soud z ryze formálních důvodů zrušil. To je podle Městského soudu obsahem soudní ochrany základních práv ve smyslu čl. 4 a čl. 90 Ústavy?

 
4) Samotný právní názor soudu o nedostatečném právním základu jednání ministerstva je velmi arbitrární. Nejednalo se o situaci, kdy by ministerstvo rozhodovalo bez právního základu. Navíc zákon o ochraně veřejného zdraví jako zmocňující základ pro jednání ministerstva plně dostačuje, pouze soud se domníval, že měl být použitý krizový zákon. Nejde tak o to, že by zákonné zmocnění neexistovalo, ale který z možných zákonů má být použit. Ani nouzový stav přece nevylučuje, aby ministerstvo konalo vedle vlády – žádný zákon nestanoví, že za nouzového stavu jsou suspendovány ostatní právní postupy, a jedinou univerzální normou se stává krizový zákon a vykonavatelem vláda. Navíc představa, že by tato opatření Vojtěchovo ministerstvo vydalo bez neformálního souhlasu většiny členů vlády, je též absolutně zcestná. Nepřihlížet k této skutečnosti znamená opět aplikovat právo slepě, či třeba střílet na nakreslenou husu namísto živé. Znovu hrubý formalismus.

5) Soud zcela přehlédl též proporcionalitu mezi tím, jaký společenský zájem je ohrožen zmíněným formálním „pochybením“ a jaký je ohrožen tím, že dané akty budou (byť s odkladem několika dní) zrušeny. Jaký užitek budou z tohoto rozsudku mít občané? Soud se stylizoval do role přísného učitele ordálových zaklínadel, který začal vyučovat stát v tom, že když chce lidem zachraňovat životy, musí k tomu přinášet příslušné zaklínací formule. Pokud příčinou zrušení není obsah aktů, stojí zde ohrožení životů, zdraví a ekonomické stability země proti ryze akademickému sporu, zda akty totožného obsahu měl vydat ten či onen orgán. Jsem přesvědčen, že v době koronavirové pandemie je toto velmi chabý důvod k natolik aktivistickému formalismu, jaký soud provedl.

6) Restrikce vyhlášené orgány veřejné moci nejsou pouze v módu zásah do základních práv vs. ochrana veřejného zdraví, ale současně v módu řešení kolize různých základních práv, jejichž realizace je za daných okolností kontrapoziční. Realizace svobody pohybu či jiných základních práv, pro něž je svoboda pohybu nutnou podmínkou (tj. např. výkon náboženské činnosti, některé formy hospodářské činnosti atd) za situace epidemie porušuje právo jiných lidí na ochranu života a zdraví. Celá soudní argumentace založená pouze na posuzování zásahu do základních práv je tak velmi jednostranná, neboť se zabývá pouze ochranou svobody pohybu a dalších práv dotčených ochrannými opatřeními. Přehlíží, že důvodem vydání opatření ministerstva je rovněž ochrana základních práv. Soud tak zrušil opatření na základě toho, že údajně omezují základní práva chybným formálněprávním postupem, avšak zrušením těchto opatření připustil ingerenci jiných základních práv v čele s právem na život, kterým ochranu neposkytl.

7) Právo není matematika, kde 1+1=3 je objektivně nesprávný výsledek. Právo je společenský konstrukt, a síla jakéhokoliv tvrzení se odvíjí od síly argumentů použitých v jeho prospěch. Stačí si prostudovat kupř. judikaturu Ústavního soudu, jak těsné a mnohdy nejednoznačné rozhodování o protiústavnosti často bývá. Kupř. před mnoha lety v rozhodování o společensky mimořádně významném návrhu na zrušení zdravotnických poplatků v 15ti členném plénu US považovalo 8 ústavních soudců poplatky za ústavně konformní a 7 ústavních soudců za ústavně non-konformní – tj. téměř polovina říkala, že je den, a téměř polovina, že je noc. O odbornosti nikoho z ústavních soudců není třeba pochybovat. To jen dokazuje, jak nepředstavitelně tenký může být rozdíl mezi tím, co je označeno za "zákonné" a co za "nezákonné". Kdyby u Městského soudu rozhodoval danou věci jiný senát, třeba by rozhodl opačně než senát dr. Výborného. Tím spíš je naprosto irelevantní zde hovořit o zneužití moci vládou, amatérismu apod.

8) Posuzování legitimity jednání orgánů veřejné moci musí odpovídat jejich motivu. Cílem jednání ministerstva ve shodě s názorem soudu přece nebylo občanům škodit, ale občany chránit. Máloco je tak jasné, jako že karanténa omezující svobodu pohybu a práva z ní vycházející chrání před přenosem infekčních nemocí. Právo není heteronomní prvek, v demokratické společnosti vychází z vůle lidu (společenského konsensu) a má-li být legitimní, musí konvenovat s touto vůlí. Je v demokratické společnosti legitimní použít zákony proti zájmům, pro které jsou přijímány, tj. proti zájmům lidu? Aplikace práva směřující proti jeho podstatě a smyslu nemůže být legitimní, i kdyby se zákonného textu dovolávala donekonečna.

Věřím, že výše uvedené skutečnosti byly pouze interpretační omyly, argumentační nepromyšlenost a necitlivost soudu a nikoliv skrytý záměr otevřít zadní vrátka k divokým žalobám na náhradu „ušlého zisku“ nejrůznějších "podnikatelů" vůči státu (tj. vůči nám všem) za období nouzového stavu, na které dle mého názoru za této situace stejně nárok nevzniká, viz jeden z mých příspěvků níže. Nevěřím, že by byl soudce dr. Výborný takové účelovosti schopen. Možná jsem naivní, ale působí na mě jako slušný člověk.

Práce soudů si obecně vážím. Od roku 1989 jsou to především soudy, které chrání rozum, morálku společenských vztahů a nedotknutelný obsah základních práv. Začasté v tomto boji čelí velmi nedokonalé a mnohdy účelové legislativě, jsou nuceni neustále obhajovat svoji roli v demokratickém systému, interpretací vkládají rozum a hodnoty do mnohdy nesmyslné legislativy. Kupř. Ústavní soud ČR ve svém složení jmenovaném za prezidenta Havla koncentroval mnoho ohromných osobností a jeho nesmírně myšlenkově bohatá judikatura soustavně civilizovala tehdejší divokou legislativu. Hlavní osobnost jeho tehdejší přirozenoprávní ústavněprávní doktríny prof. Pavel Holländer je dle mého názoru vůbec největší osobností naší právní vědy přinejmenším v období samostatné ČR. Kdo se chce něco skutečně dozvědět o podstatě práva, vřele doporučuji např. jeho knihu Filosofie práva.

Nynější případ rozhodování Městského soudu je nečetnou výjimkou, kdy dle mého názoru větší cit pro dosažení potřebného působení práva ve společnosti měli politici než soud, a to i při všech nedokonalostech, které politické rozhodování v nynější situaci mělo. Dobrou zprávou je nicméně to, že v průměru se úroveň politiků zlepšuje - dodnes se otřásám odporem při vzpomínce, když v čele státu stáli lidé jako Klaus, Topolánek, Nečas, Bursík či Kalousek. Naopak ze správního soudce dr. Výborného patrně prof. Holländer bohužel nikdy nebude.

Pro koho je tento rozsudek „ve jménu práv občanů“ tedy vlastně vítězstvím? Bohužel určitě ne pro naše občany a jejich práva. Prezident Miloš Zeman dle ČTK řekl, že „Soud na sebe bere veškerou odpovědnost za dopady svého rozhodnutí. Ať už jde o dopady na životy a zdraví obyvatel, tak na hospodářství celé republiky“. Doufám, že onen 34letý soudce dr. Štěpán Výborný, rozhodující ve čtvrtek fakticky o celém národu, si tyto důsledky před vynesením rozsudku uvědomil a pokud nastanou, svědomí mu umožní se s nimi vyrovnat.