Přihlásil jsem se do podrobné rozpravy, protože si myslím, že lapidární vyjádření je někdy účinnější, ale přesto, když jsem poslouchal tu podrobnou rozpravu, tak mi to tak trochu potvrdilo, že i když v tom daňovém balíčku je celá spousta problémů, tak ho určitě nějakým způsobem dovedeme do zdárného konce, tedy do toho hlasovacího, a možná že i zvládneme taková ta úskalí, jako je debata, do jaké míry stravovací paušály jsou prostorem pro daňovou optimalizaci a do jaké míry umožňují lidem se dobře najíst. Prostě se to nějak zvládne.
Hlavní problém, který v tom návrhu je diskutován a do budoucna nepochybně má asi největší váhu, se narodil včera po obědě, když byl do systému vložen návrh pana premiéra, a k němu také míří můj pozměňovací návrh, který, abych učinil formalitám za dost, tak si dovolím přihlásit k pozměňovacímu návrhu číslo 6627. A i když v tom elektronickém či papírovém znění je zhruba desetiřádkové zdůvodnění, které si pozorný čtenář může přečíst, tak si dovolím k tomu tématu říci čtyři myšlenky, protože my jsme se opravdu trošičku dneska na klubu nechci říct zapotili, ale prostě museli jsme si lámat hlavu, kudy na ten problém, a ono to skutečně není jednoduché, protože tady jde o komplex problémů, který, ať sáhnete na to z té či oné strany, vyvoláte nějaký efekt a ten může být velice rozporný.
Hlavní problém souvisí s tím, že ten zásah je velmi dramatický a přitom v době epidemické a současně ekonomické krize. Čili jestliže vláda původně v programovém prohlášení pracovala s 19 %ní sazbou, všichni jsme věděli, že to nějaký dopad na rozpočet mít může, ale v mezích únosnosti, navíc ekonomika v té době, ještě když se psalo to programové prohlášení, šlapala. Což už samozřejmě dneska není a jak vláda, pan premiér a před chviličkou i paní ministryně připomněli, tak motivem tohoto razantnějšího zásahu je vyřešit plošně mzdovou situaci všech lidí, tzn. přispět do domácnosti nějakou tou korunou navíc s ohledem na vyšší čisté příjmy. Ale nedá se to jinak udělat, protože samozřejmě jsou to spojené nádoby, než když není daňový výnos, no tak si samozřejmě musíme na pokrytí nějak nastavených rozpočtových potřeb půjčit a samozřejmě že ta dluhová záležitost, pokud je v rovině podmínění hlasování o této věci vypnutím dluhové brzdy, no tak pochopitelně že ta debata se směrem k rozpočtu a k způsobu vedení dluhové politiky nutně musí přisunout. Čili to je tato věc.
Další věc souvisí s tím, že jsme si všichni vědomi, že v krizi se mohou dělat a také dělají mimořádná opatření, opatření, která mají krizový, dočasný dokonce jednorázový charakter a že u takových opatření se s tím prostě smíříme, protože to není nic, co bude v tom systému navěky nebo hodně dlouho a tudíž to ten systém nějakým způsobem nedevastuje. Je hezké, že si na Hradě na toto téma řekli, že by bylo rozumné tento odtok financí z rozpočtu nějak řešit a že zkrátka to bude nutné řešit v nějakých hezkých časech, které nepochybně přijdou po volbách v roce 2021. Problém je, že to slovíčko v důvodové zprávě k tomuto pozměňováku, že se to bude řešit v roce 2022 podle aktuální politické situace, je prostě jenom slovo. My jsme superhrubou mzdu kdysi v tom roce 2008 zavedli také dočasně. No vidíte, je dvanáct let poté a stále to řešíme.
Takže to skutečně problém je a musíme si uvědomit, že pokud by to byl trvalý odtok z toho eráru, tak tím podvazujeme řešení celé řady problémů včetně systémových reforem, jako jsou penze, o těch jsme se mockrát bavili a ještě nepochybně bavit budeme. A dalším břemenem, které bude narůstat a budou mu růst nároky na rozpočet, je systém zdravotnictví. A to se prostě bez komplexnější daňové změny neobejde a úvahy o těchto změnách logicky se musejí promítat do nastavení fiskálního koridoru, který signalizuje určitou vůli po tom, že rozpočet vrátíme do nějakých přirozenějších parametrů. To je ten bod 506, na který někdy, věřím, že ještě v tomto roce a dokonce na této schůzi dojde. Ale bohužel tady je mnoho nejasností, a proto ta debata probíhá tak, jak probíhá, protože ti, co přicházejí teď s různými návrhy, jako kdyby tuto souvislost nevnímali, a nechce se jim hlasovat o své variantě s touto podmínkou.
Dneska už je tam několik variant. Je tam varianta pana premiéra, to je těch 15 + 23. Pak tady máme variantu pana vicepremiéra, to je původní vládní verze, bez ale oné vazby na dluhovou brzdu. Máme tady ve hře v talonu variantu ODS, která má 15 %, ale bez všeho dalšího, což je ten splněný sen o rovné dani, v podstatě, můžete k tomu dát trošku uvozovky, jestli myslíte, že teoreticky rovná daň je trošku něco jiného, ale je to toto. A teď samozřejmě, jaksi kudy z konopí, když tyto věci nejsou vydiskutované. Když nejsou vydiskutované. Takže z toho vyplývá, že vazba na rozpočet, byť to projednáváme samostatně, nutně musí být, nutně nám chybí vyjádření určité vůle, uvědomujeme si ta rizika roztáčení dluhové spirály, že vnímáme, že sice pan premiér a paní ministryně nám napsali nějaké dopisy, kde popisují velmi volně své představy, jak by to mohlo vypadat, ale rozhodně ne způsobem, který by se dal uznat, že je nějakou koncepcí. A do toho vstupuje stanovisko Národní rozpočtové rady, která by měla být a věřím, že i je, nezávislým orgánem, nikoliv tedy někým, kdo je nositelem vyhraněného politického názoru.
Takže za této situace i ten volič venku je zmatený a i když vnímá, že je prima, že se mu možná zvýší čistý plat u těch nižších příjmových kategorií o pár stovek, ale ptá se, jestli by přece jen nebylo vhodnější zmírnit ten vír v pokladně tím, že přece jenom přidáme na té solidaritě. Že ty vyšší příjmové kategorie by mohly přispět do kasy víc, protože u nižších příjmových kategorií tam je v podstatě existenční ohrožení. U těch vyšších středních vrstev, dokonce lidí, kteří mají třeba roční příjem kolem milionu, tak to skutečně asi není o existenčním ohrožení, ale o solidaritě, která by se měla promítnout do toho řešení. A proto jsem tam vložil další variantu, která samozřejmě uvidíme, jak se to celé setřese, ale odráží právě volání po větší solidaritě, aby tam ty sazby kromě těch 15 byly i 23 a dokonce 32 pro nejvyšší příjmové polohy.
Čili to má samozřejmě tuto logiku. No a pochopitelně, že je otázka, jakým způsobem o tom teď rozhodneme. Myslím si, že asi nám definitivní rozhřešení nedá debata o informaci, o koncepci konsolidace veřejných financí. Pravdou je, že pokud by prošla varianta pana premiéra, tak se nám to celé z formálního hlediska posouvá v čase. Zkrátka, jestliže příští rok bude podobný tomu letošnímu, tak v rámci dvou let vyrobíme navíc dluh zhruba kolem jednoho bilionu korun, což není maličkost, byť tím, že jsme tzv. premianti, pokud jde o podíl dluhu na HDP, tak u nás máme větší prostor než kdekoliv jinde. Ale ono vždycky nejde jenom o ten objem, ale i o tempo zadlužování. A řekněme si rovnou, že v příštím roce vzhledem k tomu, že se zadlužují všechny země, tak na tom finančním trhu může být poněkud těsno. A jestliže tam bude těsno, tak se může zhoršit rating, může se zkrátka cena toho dluhu zásadním způsobem změnit a pak už samozřejmě je o čem uvažovat. Takže to je také určitý argument. Budeme si to tedy muset ujasnit tím, že až to, co dneska tady načítáme, nějak přerovnáme na garančním výboru, to bude tuším 4. listopadu, tak bych se docela přimlouval za to, aby všichni ti, kteří jsou nositelé těch jednotlivých nápadů, aby právě tu vzájemnou podmíněnost si ujasnili, abychom rozhodli v tomto kontextu o tom, zda půjdeme na uvolnění dluhové brzy, někdo tomu říká dokonce vypnutí dluhové brzdy. A kde tedy hledat záruku jisté dluhové odpovědnosti. A pokud se tady nedohodneme, pokud budeme hrát pořád ty hry Babiš-Antibabiš, atd., tak samozřejmě pak se možná ukáže jako nejjednodušší varianta daňový balíček udělat bez superhrubé mzdy, protože někdy dělat méně je méně škody než se snažit protlačit silou něco, co vlastně veřejnost neosloví a dokonce ani nepomůže.
Takže děkuji za pozornost a předpokládám, že jsem nezapomněl, že to je pozměňovací návrh číslo 6627.
