Co se stalo? Jsme zdravější? Je to první dobrá vizitka soudobé koncepce zdravotnického systému? Nebo je to celé úplně jinak?

Výsledek Julínkem odstartované a Hegerem prosazované reformy to podle mého názoru je. Stačí si jen zrekapitulovat její „přínosy“. V prvních dnech nemoci marodíme zadarmo a bez nemocenské (ačkoliv zdravotní pojištění si platíme na každý den v měsíci). Každá cesta k lékaři nás stojí minimálně 60 Kč, nepočítaje doplatky za léky. Minimální částka? Jak pro koho. Pro stále napjatější rodinné rozpočty mnohých domácností, to začíná být problém. Do postele s nemocí proto uléháme až v okamžiku, kdy už opravdu nemůžeme dělat nic jiného. Nejviditelnějším důsledkem reformy je tedy fakt, že český pacient raději půjde s chřipkou do práce, aby nemusel riskovat radikální propad příjmů.

Zdravotní politika této země tedy nevede českého pacienta k zodpovědnosti vůči sobě, ani vůči svému okolí, ale naopak k ohrožování vlastního zdraví pod tlakem finančních problémů. Přemýšlíme, jestli si budeme moci dovolit být nemocní. Jestli budeme mít na dobrého doktora či dokonce na pouhou cestu do nemocnice, to vše v absolutní nejistotě, že se nám dostane odpovídající péče.   

V této souvislosti se doslova vnucuje jedna otázka. Bylo toto cílem zdravotnické reformy, nebo nebylo? Pakliže bylo, měli by se se svým úspěchem autoři reformy veřejně a nahlas pochlubit. Pokud ovšem nebylo (v což doufám, protože tak asociální politika by byla v civilizovaném světě unikátem), neměl by zejména ministr Heger hrát mrtvého brouka, přiznat chybu a začít ji napravovat.