Vadime, jak se Vám líbí výsledný návrh úpravy financování České televize a Českého rozhlasu, včetně jeho finančního nastavení? ČT by přišla zhruba o miliardu korun a ČRo o 350 milionů. To je finanční stránka věci. Je vůči oběma institucím spravedlivé zachovat rámec, který vymezuje jejich povinnosti, a zároveň jim odebrat výraznou část rozpočtu?

Přes třicet let fungovaly Česká televize a Český rozhlas v pravidlech, která vznikla po roce 1989. Jenže svět se od té doby změnil a mediální prostředí ještě víc. Změnily se technologie, způsoby distribuce obsahu i očekávání veřejnosti od médií financovaných z veřejných peněz. Současná podoba veřejnoprávních médií je navíc významnou částí společnosti zpochybňována. Současná vládní koalice změnu financování slíbila před volbami a má ji i v programovém prohlášení. To není žádné překvapení. A jestli mohou Česká televize a Český rozhlas za méně peněz plnit úkoly, které jim ukládá zákon? Myslím, že mohou. Zákon totiž neurčuje minimální ani maximální rozsah vysílání. Stanovuje cíle a principy veřejné služby. Je pak na vedení obou institucí, jakým způsobem je naplní.

Asi lze uznat, že vláda včetně ministra Klempíře dala během půlroční debaty o podobě změn a způsobu jejich provedení Milionu chvilek i dalším protestujícím dost munice. Jak celou věc dotáhnout do konce bez dalších chyb a zbytečných trapasů?

Budou demonstrace. Budou obstrukce opozice. Budou stávky. Bude i prezidentské veto. Česká televize a Český rozhlas se staly součástí politického boje. Mrzí mě, že o samotná média v něm ve skutečnosti jde jen okrajově. Mohl tomu ministr Klempíř zabránit? Nemyslím si. I kdyby vedl rozsáhlou veřejnou debatu, opozice, velká část odborné veřejnosti ani samotná veřejnoprávní média o ni ve skutečnosti nestály. Debata byla velmi rychle zredukována na otázku poplatků. Tím byla zároveň skutečná debata zablokována.

Vy sám upozorňujete, že se nevede skutečná debata o tom, co všechno má vysílání ČT a ČRo obsahovat, a obě média se spíše snaží zakonzervovat současný stav. Může zrušení koncesionářských poplatků a přechod na státní financování tento stav prolomit, i za cenu obvinění, že další snižování rozpočtu představuje snahu zejména Českou televizi „vyhladovět“?

Pokud média veřejné služby ze státního rozpočtu dostanou osm miliard korun a zároveň mají další vlastní příjmy, pak nejde o vyhladovění. Navíc si obě instituce samy rozhodují o tom, jak budou zákonem stanovenou veřejnou službu naplňovat.

Nedávno mě napadlo, že někteří čeští liberální umělci se chovají, jako by nešlo jen o několik televizních stanic, ale jako by byl pod Kavčími horami ukrytý obrovský sejf plný zlata, o který se bojí. Co je podle Vás skutečným důvodem tak silného emocionálního vypětí, s jakým mobilizují opoziční voliče?

Ve skutečnosti se nevede spor o Českou televizi ani o Český rozhlas. Vede se spor o výsledky voleb. Kdyby šlo opravdu o obsah veřejné služby, slyšeli bychom debatu o regionálním vysílání, vzdělávacích pořadech, dětské tvorbě nebo třeba o Symfonickém orchestru Českého rozhlasu. Nic takového ale neslyšíme. Slyšíme debatu o poplatcích. To je podstatný rozdíl.

Dá se za současného stavu vůbec na něčem dohodnout alespoň s částí opozice? Liberální strany vědí, že momentálně je ČT jejich, čili pojedou rétoriku ve stylu „když se zruší poplatky, na Zemi spadne meteorit“.

Hodně bude záležet na tom, jak se k celé věci postaví samotná veřejnoprávní média. Mohou přijít s plánem, jak budou za nových podmínek fungovat hospodárněji. Mohou veřejnosti vysvětlit, co chtějí zachovat, co změnit a jak budou plnit svůj zákonný úkol. Nebo se mohou postavit na barikády vedle opozice a prezidenta. V tom případě se spor změní v čistě politický konflikt a prostor pro jakoukoli dohodu bude minimální.

Líbí se mi vaše představa, že by se část prostředků určených pro Českou televizi rozdělovala formou soutěže mezi nezávislé projekty filmařů, dokumentaristů a dalších tvůrců. Ostatně i dnes jim ČT zadává značné množství práce. Jenže „ti správní“ vědí, jak se k těmto penězům dostat. Vy byste jim nyní tuto cestu zkomplikoval tím, že by se o prostředky neucházeli prostřednictvím svých kontaktů v ČT, ale například u Národního audiovizuálního fondu?

Máte pravdu. Ale tato varianta dnes není na stole. Nepřijdou s ní politici. Nepřijde s ní Česká televize ani Český rozhlas. Nepřijdou s ní ani komerční média. Změnily by se totiž dosavadní pravidla hry. Dnes existuje systém, který všichni aktéři znají. Producent ví, za kým jít. Tvůrce ví, komu projekt nabídnout. Česká televize ví, podle čeho se má rozhodnout. A politici vědí, že pokud tuto debatu otevřou, vstoupí na minové pole. Grantový systém by znamenal, že by se o část veřejných prostředků soutěžilo otevřeně. Nejen Česká televize, ale i soukromí producenti, regionální média, dokumentaristé nebo nové digitální projekty. Někdo by získal více. Někdo méně. Někdo nic. A hlavně by se otevřela otázka, zda má veřejnou službu zajišťovat jedna instituce, nebo více subjektů. To je debata, kterou dnes nechce vést prakticky nikdo.

Objevují se srovnání efektivity vynakládaných prostředků mezi Českou televizí a jinými evropskými veřejnoprávními médii, stejně jako s její českou komerční konkurencí. Jak z těchto srovnání podle Vás Česká televize vychází?

Z hlediska financování jsme někde uprostřed evropského pole. Jenže podobná srovnání jsou velmi problematická. Každá země používá jiný model financování. Někde dominují poplatky, jinde státní rozpočet, jinde granty nebo různé kombinace těchto nástrojů. Navíc v českém prostředí podobné ukazatele nikdy příliš nefungovaly. Vždy by se našel argument, proč potřebujeme dát více prostředků právě my. Kvůli demokracii, kvůli dezinformacím. Neexistuje nějaké jednoduché evropské číslo, podle kterého lze správnou výši financování určit.

Druhým velkým tématem České televize je zpravodajství a publicistika. Byly o tom popsány celé stohy papíru. Vláda opakuje, že do obsahu vysílání zasahovat nemůže. Využívá však Poslanecká sněmovna dostatečně nástroje ke kontrole Rady ČT a Rady ČRo? Mohou tyto rady účinněji dohlížet na skutečnou vyváženost vysílání?

Poslanecká sněmovna rady nekontroluje. Pouze je volí. Má vybrat kvalitní kandidáty podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Jakmile jsou jednou zvoleni, stávají se nezávislými. Jejich úkolem je postupovat podle zákona, nikoli podle přání politických stran. Pokud zákon poruší, může je Poslanecká sněmovna odvolat. Tím ale její role končí.

Jste členem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, která řeší konkrétní stížnosti a pochybení. Několikrát jste dali za pravdu stěžovatelům na pořady Nory Fridrichové či dalších novinářů veřejnoprávních médií. Jaké jsou podle vás nejčastější problémy, které se v této oblasti opakují?

Stížností na vysílání České televize a Českého rozhlasu chodí jednoznačně nejvíce ze všech médií. My ale neposuzujeme, zda se nám obsah líbí nebo nelíbí. Posuzujeme pouze to, zda došlo k porušení zákona. Každé naše rozhodnutí je přezkoumatelné soudem. Pokud porovnáme počet stížností s počtem skutečných pochybení, jde o velmi malý zlomek případů. Ne že by podle mého názoru bylo vždy vše v pořádku. Jenže rada musí rozhodovat podle zákona a existující judikatury. Spíše než o objektivitě či vyváženosti to vypovídá o něčem jiném. Český regulační rámec je v oblasti obsahu mimořádně liberální. A to považuji za správné.

Psali jsme:

Hájí ČT, protože mu platí filmy. Zaznělo o Hřebejkovi a ten se ozval

Poklad, pro který budou zabíjet. Vidlákova pravda o boji za ČT

„Nesouhlasí s výší peněz.“ Klempíř utřel stávkující

Nenápadná věta v ČT. Holec kvůli Peroutkové zpozorněl