Základní logika impéria se vyjevila naplno skrze Britská východoindická společnost. Soukromá firma, krytá státní mocí, ovládla rozsáhlé části indického subkontinentu a přetvořila je v hospodářský nástroj Londýna. Tradiční, po staletí funkční zemědělské systémy byly násilně rozbity a nahrazeny monokulturní výrobou určenou k exportu. Místní obyvatelstvo přišlo o potravinovou soběstačnost, o půdu i o možnost rozhodovat o vlastní práci. Jakmile přišly neúrody nebo výkyvy klimatu, nebyl zde žádný ochranný mechanismus – jen daňový tlak a nucený prodej úrody. Výsledkem nebyly jednotlivé katastrofy, ale opakované hladomory, při nichž zemřely desítky milionů lidí. Hlad nebyl nešťastnou náhodou, ale přímým důsledkem imperiální hospodářské politiky.
Současně probíhala cílená likvidace místního průmyslu. Indie, kdysi jeden z nejvýznamnějších producentů textilu, byla deindustrializována, aby nekonkurovala britské výrobě. Kolonie měla dodávat suroviny a odebírat hotové výrobky – klasický model závislosti, který přinášel bohatství centru a chudobu periferii. Ekonomický růst Británie byl vykoupen strukturálním zbídačením kolonií. Tento nepoměr nebyl vedlejším efektem, ale cílem.
Imperiální mentalita se však neomezovala na koloniální prostor. V evropském měřítku se projevila jinak, avšak se stejnou logikou moci. Mnichovská dohoda ukázala, že pro britskou zahraniční politiku není suverenita menších států absolutní hodnotou, nýbrž proměnnou v kalkulu stability a času. Československo bylo obětováno bez války, bez hlasu, bez práva – stejně jako kolonie byly obětovány bez ohledu na své obyvatelstvo. Rozdíl byl pouze v kulisách, nikoli v principu. Imperiální pragmatismus vždy říká totéž: zájem centra má přednost před právem slabších.
Po formálním rozpadu impéria se nástroje změnily, ale myšlení zůstalo. Přímou koloniální správu nahradily finance, právní režimy, institucionální vliv a zpravodajské kapacity. Rozvrat hospodářství dnes často nepřichází v podobě vojáků, ale prostřednictvím „reforem“, asymetrických dohod a ekonomického tlaku. Následky jsou však překvapivě podobné: ztráta soběstačnosti, sociální destabilizace, chudoba a dlouhodobá závislost. Miliony mrtvých dnes nemusí ležet v jedné historické statistice – jsou rozptýleny v podvýživě, kolapsech zdravotnictví a nucených migracích.
Podstatné je pojmenovat kontinuitu. Britský imperialismus nebyl chybou, ale funkčním modelem moci, který systematicky přenášel rizika a ztráty na periferii a zisky do centra. Tento model nezanikl, pouze se stal méně viditelným a politicky přijatelnějším. Právě proto je nebezpečný. Jakmile se začne opět normalizovat teze, že „účel světí prostředky“, že hospodářské oběti jsou přijatelnou cenou a že menší státy či celé regiony mohou být obětovány ve jménu stability, imperiální logika znovu pracuje.
Tento text nemá být odsudkem minulosti, ale výzvou k debatě o přítomnosti. Britské impérium po sobě zanechalo miliony mrtvých, rozvrácené zemědělství a ekonomiky neschopné samostatného vývoje. Pokud dnes tyto důsledky relativizujeme nebo zahalujeme do ušlechtilého jazyka hodnot a řádu, nechráníme demokracii ani svobodu – pouze otevíráme cestu k tomu, aby se imperiální praktiky vrátily v nové, sofistikovanější podobě. A dějiny opakovaně ukazují, že moc, která se necítí být odpovědná za lidské důsledky svých rozhodnutí, nakonec ničí nejen periferii, ale i samotné základy civilizace, jež se jí dovolává.
(analýzy Bloomberg Opinion či The Economist)
