První a výmluvný případ představuje protiheretická represe katarů (albigenů) ve 12.–14. století. Nešlo o okrajovou sektu, nýbrž o hluboce zakořeněné duchovní a sociální hnutí jižní Francie. Odpovědí nebyla diskuse, nýbrž křížová výprava proti vlastním obyvatelům, následovaná dlouhodobou inkviziční perzekucí. Města byla masakrována, region vyhladověn, majetky konfiskovány, kultura zničena. Historický odhad obětí tohoto procesu činí přibližně 300–500 tisíc lidí. Nejde jen o číslo. Jde o kolaps vyspělé regionální civilizace, k němuž církev dala ideologický i organizační rámec. Z hlediska politiky moci je vzkaz jasný: když byla ohrožena autorita, ochrana společnosti ustoupila.
Na tuto logiku navázaly křížové výpravy 11.–13. století, které proměnily náboženství v licenci k masovému násilí. Masakry civilistů v Jeruzalémě roku 1099, Antiochii a jinde nebyly excesy, ale důsledky doktríny, která dehumanizovala „nevěřící“. Započteme-li přímé zabíjení, hladomory a epidemie spojené s dlouhými taženími, pohybuje se odhad obětí křížových výprav mezi 3 a 5 miliony lidí. Násilí bylo nejen tolerováno, ale posvěceno. V tomto okamžiku se církev stala politickým aktérem, nikoli mravní brzdou.
Symbolickým vrcholem tohoto selhání je rok 1204 a vyplenění Konstantinopole. Přímé oběti se počítají „jen“ v tisících, odhad 2–5 tisíc mrtvých, ale skutečný dopad byl strategický a civilizační. Zničení křesťanské metropole katolickým vojskem fatálně oslabilo Byzanc a otevřelo cestu dlouhodobému geopolitickému kolapsu východního Středomoří. Zde se ukázalo, že církevní legitimace moci dokáže zničit i vlastní civilizační prostor, pokud to vyhovuje momentální politice.
Podobný vzorec vidíme u severních (baltských) křížových výprav. V Pobaltí nešlo o „misii“, ale o vyhlazovací kolonizaci: vojenské násilí, nucená christianizace, rozvrat tradiční ekonomiky. Výsledkem byl demografický kolaps původních společností. Odhad obětí se pohybuje kolem 200 tisíc lidí. Kultura byla zničena, moc konsolidována.
Často se namítá, že inkvizice „nezabila miliony“. To je pravda – a je třeba ji říct. Archivně obhajitelný odhad přímých poprav činí zhruba 10 tisíc. Jenže soustředit se na popravy znamená minout podstatu. Inkvizice byla dlouhodobým disciplinárním aparátem, který kriminalizoval odlišnost, konfiskoval majetek a vytvářel trvalou atmosféru strachu. Politicky šlo o stabilizaci moci za cenu oslabení společnosti – model, který se v dějinách církve opakuje.
Vrchol destruktivního propojení náboženství a státní moci přinesla protireformace a náboženské války 16.–17. století. Reformace zpochybnila monopol církve; odpovědí nebyla reforma moci, ale represivní aliance s panovníky. Výsledkem byla třicetiletá válka a širší konfesní konflikty, které rozvrátily Evropu. Hlad, epidemie a totální válka způsobily odhad 15–17 milionů mrtvých. Zde se víra stala palivem pro kolaps celého kontinentu – a církev opět nestála proti destrukci, ale na její ideologické straně.
Největší účet však leží jinde: americký kolonialismus 16.–18. století. Po příchodu Evropanů došlo k největšímu demografickému kolapsu v dějinách lidstva. Ano, hlavní roli hrály epidemie. Jenže epidemie nepůsobí ve vakuu. Šířily se v kontextu nucené práce, rozbití sociálních struktur, koloniální správy a misijního systému, který byl integrální součástí moci. Odhady ztrát se pohybují mezi 40 a 60 miliony lidí, v některých rekonstrukcích i výše. Tady se naplno ukazuje jádro problému: instituce přežila a expandovala, zatímco celé civilizace se zhroutily.
Když tato období sečteme v historických odhadech – kataři ~0,5 mil., křížové výpravy ~5 mil., severní křížové výpravy ~0,2 mil., inkvizice (přímé popravy) ~0,01 mil., protireformace a náboženské války ~17 mil., americký kolonialismus ~40–60+ mil. – dostáváme celkový historický strop přibližně 62–82+ milionů lidských životů. Nejde o přesný „počet zabitých církví“. Jde o oběti procesů, v nichž katolická církev opakovaně hrála institucionálně významnou roli: iniciovala, legitimizovala, disciplinovala, nebo selhala jako brzda.
Z toho plyne nepříjemná otázka, které se nelze vyhnout. Po přibližně třináct století (6.–19. století) lze doložit opakované používání represivních mechanismů – monopol na pravdu, propojení duchovní autority se státní mocí, kriminalizaci odlišnosti, ekonomický tlak. V klíčových okamžicích církev často stála na straně kolabujících společností, nikoli proti kolapsu. Někdy jej urychlila, jindy legitimizovala, jindy nebyla schopna jej zastavit, protože by to znamenalo vzdát se moci.
Tento text není rozsudkem. Je výzvou k diskusi. Pokud má být katolická církev vnímána jako přirozený pilíř společnosti, musí se otevřeně vyrovnat s tímto účtem. Instituce přežila. Cena tohoto přežití se v odhadu počítá na desítky milionů lidských životů. Bez této reflexe zůstane každá řeč o morální autoritě pouhou frází – a dějiny se budou dál ptát, kdo přežil a kdo zaplatil.
Zdroje:
- Mark Gregory Pegg, A Most Holy War; Malcolm Barber, The Cathars.
- Christopher Tyerman, God’s War; Steven Runciman, A History of the Crusades.
- Henry Kamen, The Spanish Inquisition; Edward Peters, Inquisition.
- Peter H. Wilson, Europe’s Tragedy; Mack P. Holt, The French Wars of Religion.
- Noble David Cook, Born to Die; Alfred W. Crosby, The Columbian Exchange; Charles C. Mann, 1491.
