Stačí proces. Stačí podezření. Stačí, když se člověk stane „nepohodlným“.
Měkká likvidace je technika státu, který se navenek hlásí k právnímu řádu, ale uvnitř se naučil ničit lidi bez porušení paragrafů. Neodsoudí vás. Jen vás nechá viset. Roky. V právní mlze, pracovní paralýze a mediálním bahně. Nezavře vás. Jen vám vezme práci. Pověst. Příjem. Budoucnost.
Vše začíná právním tlakem, který nikdy neskončí. Účelová nebo nekonečně natahovaná trestní řízení, prověřování bez výsledku, rušená rozhodnutí, vracení věcí „k doplnění“, zamítání stížností procesně. Nejde o vinu. Jde o udržení hrozby. Proces se stává trestem. Člověk je po léta oficiálně nevinný – a fakticky nepoužitelný.
V této fázi vstupuje na scénu institucionální váha, která nemá tvář, ale má účinek. Uzlovým bodem je často Vrchní státní zastupitelství v Praze – nikoli jako tajný spiklencem řízený orgán, ale jako mocenský filtr, kde se věci neuzavírají, nýbrž udržují v pohybu. Nikdo nikoho neodsoudí. Nikdo nikoho nezprostí. Jen se „ještě prověřuje“. A z lidského života se stává čekárna bez dveří.
Jakmile je člověk v právním tlaku, následuje pracovní neutralizace. Ne výpověď – ta by se dala napadnout. Přijde „ztráta důvěry“. Překážky na straně zaměstnavatele. Přeřazení na nic. Formální zaměstnání bez práce. Měsíce a roky profesního vakua. Odbornost rezaví, praxe mizí, hodnota na trhu práce se propadá. Dotyčný není potrestán. Je odepsán.
Ekonomický dopad je nevyhnutelný. Bez práce není příjem. Bez příjmu není obrana. Právní služby stojí peníze. Vedlejší příjmy mizí. Nové zaměstnání nikdo nenabídne – kdo by chtěl člověka, který „má problémy“, i když žádný rozsudek neexistuje? Stát nemusí nic zakazovat. Stačí čekat, až dojdou síly.
A pak přicházejí média. Ne jednorázovým lynčem, ale dlouhodobým rámováním. „Kontroverzní.“ „Kverulant.“ „Problémový.“ Staré kauzy se recyklují při každé příležitosti. Zproštění viny se nepíše. Opravy se nedělají. Vzniká obraz člověka, s nímž se „nevyplatí se stýkat“. Společenská izolace je hotová. Bez výroků. Bez důkazů. Bez odpovědnosti.
Tento mechanismus má jména i v českém prostředí. Případ Rostislav Kotrč ukazuje učebnicovou kombinaci dlouhodobého právního tlaku, pracovního vyřazení a mediálního nálepkování bez pravomocného odsouzení. Podobné znaky nesou i osudy Jiří Komárek a Karel Randák a mnoho dalších.Žádný konečný rozsudek, přesto konec kariéry, ztráta vlivu, trvalé stigma. Nejde o shodu okolností. Jde o vzorec.
Měkká likvidace je pro systém ideální. Nevyvolá demonstrace. Nevyvolá soucit. Nezanechá viníka. Každý úřad postupoval „podle zákona“. Každé médium „informovalo“. Každý politik „neměl pravomoc“. A výsledek? Člověk, který se ozval, zmizel z veřejného prostoru. Ne ve vězení. Ze života.
Nejnebezpečnější na tom je preventivní účinek. Ostatní se dívají. Vidí, že kritika se nevyplácí. Že loajalita je bezpečnější než pravda. Že ticho je levnější než spravedlnost. Demokracie se nehroutí v jednom okamžiku. Vyprazdňuje se.
Právní stát, který likviduje lidi bez rozsudku, je právním státem už jen navenek. Uvnitř funguje jinak: místo práva používá proces, místo viny používá podezření a místo trestu používá čas. Kdo tohle nechá bez pojmenování, spoléhá na to, že se ho to netýká. Dokud se to týkat nezačne.
