Tato otázka nevzniká z politických důvodů ani z osobní nevraživosti. Vyplývá z obsahu jeho vlastních stanovisek. V konkrétní kauze nebyl dětský ombudsman požádán o změnu rozhodnutí škol ani o přezkum soudních rozsudků. Nebyl vyzván, aby rozhodoval místo soudů nebo správních orgánů. Byl požádán o jediné – aby posoudil, zda je téměř roční nečinnost správních orgánů v řízeních týkajících se nezletilých dětí slučitelná se zákonem, principy dobré správy, Úmluvou o právech dítěte, Listinou základních práv a svobod a judikaturou českých i evropských soudů. Právě to je přece důvod, proč byla tato instituce zřízena.

Jenže odpověď tuto otázku prakticky neřeší.

Namísto analýzy dlouhodobé nečinnosti správních orgánů se čtenář dozví obecné poučení o rodičovské odpovědnosti, pravomocích ředitelů škol, možnostech obrátit se na Českou školní inspekci nebo na soud. Jinými slovy – řeší se problém, který nikdo nenamítal, zatímco problém, který byl jádrem podnětu, zůstává stranou. Jak je možné, že instituce určená k ochraně práv dítěte nedokáže odpovědět na základní otázku, zda je téměř roční procesní nečinnost správních orgánů slučitelná s právem dítěte na účinnou ochranu?

Ještě znepokojivější je něco jiného. Odpověď dětského ombudsmana působí dojmem, jako by se pečlivě vyhýbala všem právním otázkám, které byly pro podnět rozhodující. Úmluva o právech dítěte chybí. Listina základních práv a svobod chybí. Nejnovější judikatura Evropského soudu pro lidská práva chybí. Judikatura Ústavního soudu chybí. Analýza nečinnosti správních orgánů chybí. Posouzení zásad dobré správy chybí. Co tedy vlastně zůstalo?

Jak může instituce, jejímž posláním je ochrana práv dítěte, napsat několik stran odůvodnění a ani jednou necitovat Úmluvu o právech dítěte? Právě tato úmluva přitom tvoří základ mezinárodní ochrany dětí a podle článku 10 Ústavy České republiky je součástí českého právního řádu. Článek 3 Úmluvy jednoznačně stanoví, že nejlepší zájem dítěte musí být předním hlediskem při každé činnosti správních orgánů. Proč tedy v odůvodnění zcela chybí? Je opravdu možné posuzovat práva dítěte, aniž by byla zmíněna základní mezinárodní smlouva, z níž ochrana těchto práv vychází?

Stejně překvapivé je mlčení k Listině základních práv a svobod. Kde je článek 32 chránící rodičovství a rodinu? Kde je článek 36 garantující právo na účinnou právní ochranu? Kde je článek 38 zaručující projednání věci bez zbytečných průtahů? Má snad téměř roční nečinnost správních orgánů zůstat mimo ústavněprávní přezkum jen proto, že probíhá obnova řízení? Není právě délka a průběh tohoto řízení tím, co mělo být předmětem šetření?

O to větší rozpaky vyvolává skutečnost, že odpověď ignoruje i nejnovější rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Novák proti České republice. Právě v tomto rozsudku soud otevřeně kritizoval české orgány za to, že svou procesní pasivitou umožnily, aby se jednostranně vytvořený skutkový stav postupně stal hlavním argumentem pro konečné rozhodnutí. Evropský soud jasně připomněl, že čas ve věcech dětí není neutrálním faktorem a že stát nesmí svou nečinností legitimizovat stav vzniklý jednostranným jednáním jednoho z rodičů. Jak je možné, že rozhodnutí vydané jen krátce před stanoviskem dětského ombudsmana v něm nenajde ani jedinou zmínku? Není právě tato judikatura pro podobné případy klíčová?

Stejnou otázku lze položit ve vztahu k Ústavnímu soudu. Ten již řadu let opakovaně zdůrazňuje, že jednostranné přemístění dítěte nebo změna školy nesmí být veřejnou mocí odměňovány. Upozorňuje, že stát nesmí svou pasivitou vytvářet situaci, kdy se původně sporný nebo dokonce protiprávní stav stane díky plynutí času prakticky nevratným. Přesto ani tato judikatura v odůvodnění nefiguruje. Je to náhoda, nebo vědomé zúžení právního pohledu na problém?

Snad nejzávažnější otázkou však zůstává samotná nečinnost správních orgánů. Ty samy připustily existenci nových skutečností natolik významných, že povolily obnovu řízení. Jinými slovy uznaly, že původní rozhodnutí může být zatíženo vadami. Poté ale řízení přerušily a po dlouhé měsíce se prakticky nic neděje. Neměl právě zde dětský ombudsman zkoumat, zda správní orgány dodržují zásadu rychlosti řízení, zásadu dobré správy a nejlepší zájem dítěte? Místo toho se spokojil s konstatováním, že obnova řízení probíhá. Jenže právě průběh této obnovy byl předmětem podnětu. Nejde o logický rozpor?

Pokud dětský ombudsman nebude přezkoumávat tvrzenou nečinnost správních orgánů ve věcech týkajících se nezletilých dětí, kdo to udělá? Má čekat, až budou všechna řízení pravomocně skončena a skutkový stav se stane nevratným? Jaký smysl má ochrana práv dítěte, která přichází až ve chvíli, kdy už nemůže nic změnit?

Ve stejné kauze vystupují školy, jejich zřizovatelé, Krajský úřad Ústeckého kraje, Česká školní inspekce, správní soudy i orgány sociálně-právní ochrany dětí. Každý řeší jen část problému. Právě dětský ombudsman měl být institucí, která se na věc podívá jako celek – z pohledu nejlepšího zájmu dítěte a ochrany jeho základních práv. Místo toho se zdá, že přijal roli dalšího článku institucionálního řetězce, který spíše vysvětluje, proč se věcí nezabývat, než aby zkoumal, zda stát skutečně dostál svým povinnostem.

Nejde přitom o otázku jednoho případu. Jde o otázku důvěry veřejnosti. Pokud instituce vytvořená k ochraně práv dětí pomine mezinárodní úmluvy, ústavní principy, aktuální judikaturu Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu a nevypořádá se s tvrzenou téměř roční nečinností správních orgánů, pak je legitimní položit si otázku, zda plní poslání, pro které byla zřízena.

Dětský ombudsman nemá být advokátem úřadů. Nemá hledat důvody, proč věc odložit. Má být poslední pojistkou proti tomu, aby dítě doplácelo na selhání veřejné správy. Pokud však ani on neotevře otázku průtahů, nečinnosti a možné legitimizace sporného stavu plynutím času, kdo to udělá? A pokud ani instituce určená k ochraně práv dítěte nedokáže důsledně použít nástroje, které jí dává české ústavní právo, Úmluva o právech dítěte i judikatura evropských soudů, pak nejde jen o problém jednoho rozhodnutí. Jde o otázku, zda se z institutu dětského ombudsmana nestává instituce, která místo aktivní ochrany práv dítěte příliš často potvrzuje, že stát vlastně žádný problém nevidí. A právě na tuto otázku by měla česká veřejnost i odborná právnická obec hledat odpověď.

 _Zdroj:

1. _{Česká republika. (1991). Sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb., o Úmluvě o právech dítěte. Praha: Federální ministerstvo zahraničních věcí.}
2. _{Česká republika. (1993). Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky. Praha: Česká národní rada.}
3. _{Česká republika. (1999). Zákon č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv. Praha: Parlament České republiky.}
4. _{Česká republika. (2004). Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád. Praha: Parlament České republiky.}
5. _{Evropský soud pro lidská práva. (2026). Novák proti České republice, stížnost č. 6656/24, rozsudek ze dne 9. dubna 2026. Štrasburk: Evropský soud pro lidská práva.}
6. _{Nálezy Ústavní soud sp. zn. I. ÚS 955/15, I. ÚS 2570/21 a I. ÚS 3399/23,}
7. _{Rozsudek Nejvyšší správní soud sp. zn. 6 As 170/2025-37,}
8. _{Obecný komentář č. 14 (2013) Výboru OSN pro práva dítěte k čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.}